Job 41

Kan du trække Krokodillen op med Krog og binde dens Tunge med Snøre?

Není žádného tak smělého, kdo by jej zbudil, kdož tedy postaví se přede mnou?

Kan du mon stikke et Siv i dens Snude, bore en Krog igennem dens Kæber?

Kdo mne čím předšel, abych se jemu odplacel? Cožkoli jest pode vším nebem, mé jest.

Mon den vil trygle dig længe og give dig gode Ord?

Nebudu mlčeti o údech jeho, a o síle výborného sformování jeho.

Mon den vil indgå en Pagt med dig, så du får den til Træl for evigt?

Kdo odkryl svrchek oděvu jeho? S dvojitými udidly svými kdo k němu přistoupí?

Han du mon lege med den som en Fugl og tøjre den for dine Pigebørn?

Vrata úst jeho kdo otevře? Okolo zubů jeho jest hrůza.

Falbyder Fiskerlauget den og stykker den ud mellem Sælgerne?

Šupiny jeho pevné jako štítové sevřené velmi tuze.

Mon du kan spække dens Hud med Kroge og med Harpuner dens Hoved?

Jedna druhé tak blízko jest, že ani vítr nevchází mezi ně.

Læg dog engang din Hånd på den! Du vil huske den Kamp og gør det ej mer.

Jedna druhé se přídrží, a nedělí se.

Det Håb vilde blive til Skamme, alene ved Synet lå du der.

Od kýchání jeho zažžehá se světlo, a oči jeho jsou jako záře svitání.

Ingen drister sig til at tirre den, hvem holder Stand imod den?

Z úst jeho jako pochodně vycházejí, a jiskry ohnivé vyskakují.

Hvem møder den og slipper fra det hvem under hele Himlen?

Z chřípí jeho vychází dým, jako z kotla vroucího aneb hrnce.

Jeg tier ej om dens Lemmer, hvor stærk den er, hvor smukt den er skabt.

Dýchání jeho uhlí rozpaluje, a plamen z úst jeho vychází.

Hvem har trukket dens Klædning af, trængt ind i dens dobbelte Panser?

V šíji jeho přebývá síla, a před ním utíká žalost.

Hvem har åbnet dens Ansigts Døre? Rundt om dens Tænder er Rædsel.

Kusové masa jeho drží se spolu; celistvé jest v něm, aniž se rozdrobuje.

Dens Ryg er Reder af Skjolde, dens Bryst er et Segl af Sten;

Srdce jeho tuhé jest jako kámen, tak tuhé, jako úlomek zpodního žernovu.

de sidder tæt ved hverandre, Luft kommer ikke ind derimellem;

Vyskýtání jeho bojí se nejsilnější, až se strachem i vyčišťují.

de hænger fast ved hverandre, uadskilleligt griber de ind i hverandre.

Meč stihající jej neostojí, ani kopí, šíp neb i pancíř.

Dens Nysen fremkalder strålende Lys, som Morgenrødens Øjenlåg er dens Øjne.

Pokládá železo za plevy, ocel za dřevo shnilé.

Ud af dens Gab farer Fakler, Ildgnister spruder der frem.

Nezahání ho střela, v stéblo obrací se jemu kamení prakové.

Em står ud af dens Næsebor som af en ophedet, kogende Kedel.

Za stéblo počítá střelbu, a posmívá se šermování kopím.

Dens Ånde tænder som glødende Kul, Luer står ud af dens Gab.

Pod ním ostré střepiny, stele sobě na věci špičaté jako na blátě.

Styrken bor på dens Hals, og Angsten hopper foran den.

Působí, aby vřelo v hlubině jako v kotle, a kormoutilo se moře jako v moždíři.

Tæt sidder Kødets Knuder, som støbt til Kroppen; de rokkes ikke;

Za sebou patrnou činí stezku, až sezdá, že propast má šediny.

fast som Sten er dens Hjerte støbt, fast som den nederste Møllesten.

Žádného není na zemi jemu podobného, aby tak učiněn byl bez strachu.

Når den rejser sig, gyser Helte, fra Sans og Samling går de af Skræk.

Cokoli vysokého jest, za nic pokládá, jest králem nade všemi šelmami.

Angriberens Sværd holder ikke Stand, ej Kastevåben, Spyd eller Pil.

Jern regner den kun for Halm og Kobber for trøsket Træ;

Buens Søn slår den ikke på Flugt, Slyngens Sten bliver Strå for den,

Stridskøllen regnes for Rør, den ler ad det svirrende Spyd.

På Bugen er der skarpe Rande, dens Spor i Dyndet er som Tærskeslædens;

Dybet får den i Kog som en Gryde, en Salvekedel gør den af Floden;

bag den er der en lysende Sti, Dybet synes som Sølverhår.

Dens Lige findes ikke på Jord, den er skabt til ikke at frygte.

Alt, hvad højt er, ræddes for den, den er Konge over alle stolte Dyr.