Job 41

Není žádného tak smělého, kdo by jej zbudil, kdož tedy postaví se přede mnou?

Zalud je nadu u njega gojiti, na pogled njegov čovjek već pogiba.

Kdo mne čím předšel, abych se jemu odplacel? Cožkoli jest pode vším nebem, mé jest.

Junaka nema da njega razdraži, tko će mu se u lice suprotstavit'?

Nebudu mlčeti o údech jeho, a o síle výborného sformování jeho.

Tko se sukobi s njim i živ ostade? Pod nebesima tog čovjeka nema!

Kdo odkryl svrchek oděvu jeho? S dvojitými udidly svými kdo k němu přistoupí?

Prešutjet neću njegove udove, ni silnu snagu, ni ljepotu stasa.

Vrata úst jeho kdo otevře? Okolo zubů jeho jest hrůza.

Tko mu smije razodjenut' odjeću, tko li kroz dvostruk prodrijeti mu oklop?

Šupiny jeho pevné jako štítové sevřené velmi tuze.

Tko će mu ralje rastvorit' dvokrilne kad strah vlada oko zubi njegovih?

Jedna druhé tak blízko jest, že ani vítr nevchází mezi ně.

Hrbat mu je od ljuskavih štitova, zapečaćenih pečatom kamenim.

Jedna druhé se přídrží, a nedělí se.

Jedni uz druge tako se sljubiše da među njima dah ne bi prošao.

Od kýchání jeho zažžehá se světlo, a oči jeho jsou jako záře svitání.

Tako su čvrsto slijepljeni zajedno: priljubljeni, razdvojit' se ne mogu.

Z úst jeho jako pochodně vycházejí, a jiskry ohnivé vyskakují.

Kad kihne, svjetlost iz njega zapršti, poput zorinih vjeđa oči su mu.

Z chřípí jeho vychází dým, jako z kotla vroucího aneb hrnce.

Zublje plamsaju iz njegovih ralja, iskre ognjene iz njih se prosiplju.

Dýchání jeho uhlí rozpaluje, a plamen z úst jeho vychází.

Iz nozdrva mu sukljaju dimovi kao iz kotla što kipi na vatri.

V šíji jeho přebývá síla, a před ním utíká žalost.

Dah bi njegov zapalio ugljevlje, jer mu iz ralja plamenovi suču.

Kusové masa jeho drží se spolu; celistvé jest v něm, aniž se rozdrobuje.

U šiji leži sva snaga njegova, a ispred njega užas se prostire.

Srdce jeho tuhé jest jako kámen, tak tuhé, jako úlomek zpodního žernovu.

Kad se ispravi, zastrepe valovi i prema morskoj uzmiču pučini.

Vyskýtání jeho bojí se nejsilnější, až se strachem i vyčišťují.

Poput pećine srce mu je tvrdo, poput mlinskoga kamena otporno.

Meč stihající jej neostojí, ani kopí, šíp neb i pancíř.

Pregibi tusta mesa srasli su mu, čvrsti su kao da su saliveni.

Pokládá železo za plevy, ocel za dřevo shnilé.

Zgodi li ga mač, od njeg se odbije, tako i koplje, sulica i strijela.

Nezahání ho střela, v stéblo obrací se jemu kamení prakové.

Poput slame je za njega željezo, mjed je k'o drvo iscrvotočeno.

Za stéblo počítá střelbu, a posmívá se šermování kopím.

On ne uzmiče od strelice s luka, stijenje iz praćke na nj k'o pljeva pada.

Pod ním ostré střepiny, stele sobě na věci špičaté jako na blátě.

K'o slamčica je toljaga za njega, koplju se smije kad zazviždi nad njim.

Působí, aby vřelo v hlubině jako v kotle, a kormoutilo se moře jako v moždíři.

Crepovlje oštro ima na trbuhu i blato njime ore k'o drljačom.

Za sebou patrnou činí stezku, až sezdá, že propast má šediny.

Pod njim vrtlog sav k'o lonac uskipi, uspjeni more k'o pomast u kotlu.

Žádného není na zemi jemu podobného, aby tak učiněn byl bez strachu.

Za sobom svijetlu ostavlja on brazdu, regbi, bijelo runo bezdan prekriva.

Cokoli vysokého jest, za nic pokládá, jest králem nade všemi šelmami.

Ništa slično na zemlji ne postoji i niti je tko tako neustrašiv.

I na najviše on s visoka gleda, kralj je svakome, i najponosnijim."