Job 31

Sa svojim očima savez sam sklopio da pogledat neću nijednu djevicu.

Smlouvu jsem učinil s očima svýma, a proč bych hleděl na pannu?

A što mi je Bog odozgo dosudio, kakva mi je baština od Svesilnoga?

Nebo jaký jest díl od Boha s hůry, aneb dědictví od Všemohoucího s výsosti?

TÓa nije li nesreća za opakoga, a nevolja za one koji zlo čine?

Zdaliž zahynutí nešlechetnému a pomsta zázračná činitelům nepravosti připravena není?

Ne proniče li on sve moje putove, ne prebraja li on sve moje korake?

Zdaliž on nevidí cest mých, a všech kroků mých nepočítá?

Zar sam ikad u društvu laži hodio, zar mi je noga k prijevari hitjela?

Obíral-li jsem se s neupřímostí, a chvátala-li ke lsti noha má:

Nek' me na ispravnoj mjeri Bog izmjeri pa će uvidjeti neporočnost moju!

Nechť mne zváží na váze spravedlnosti, a přezví Bůh upřímost mou.

Ako mi je korak s puta kad zašao, ako mi se srce za okom povelo, ako mi je ljaga ruke okaljala,

Uchýlil-li se krok můj s cesty, a za očima mýma odešlo-li srdce mé, a rukou mých chytila-li se jaká poškvrna:

neka drugi jede što sam posijao, neka sve moje iskorijene izdanke!

Tedy co naseji, nechť jiný sní, a výstřelkové moji ať jsou vykořeněni.

Ako mi zavede srce žena neka, ako za vratima svog bližnjeg kad vrebah,

Jestliže se dalo přivábiti srdce mé k ženě, a u dveří bližního svého činil-li jsem úklady:

neka moja žena drugom mlin okreće, neka s drugim svoju podijeli postelju!

Nechť mele jinému žena má, a nad ní ať se schylují jiní.

Djelo bestidno time bih počinio, zločin kojem pravda treba da presudi,

Neboť jest to nešlechetnost, a nepravost odsudku hodná.

užego vatru što žeže do Propasti i što bi svu moju sažgala ljetinu.

Oheň ten zajisté by až do zahynutí žral, a všecku úrodu mou vykořenil.

Ako kada prezreh pravo sluge svoga il' služavke, sa mnom kad su se parbili,

Nechtěl-li jsem státi k soudu s služebníkem svým aneb děvkou svou v rozepři jejich se mnou?

što ću učiniti kada Bog ustane? Što ću odvratit' kad račun zatraži?

Nebo co bych činil, kdyby povstal Bůh silný? A kdyby vyhledával, co bych odpověděl jemu?

Zar nas oba on ne stvori u utrobi i jednako sazda u krilu majčinu?

Zdali ten, kterýž mne v břiše učinil, neučinil i jeho? A nesformoval nás hned v životě jeden a týž?

Ogluših li se na molbe siromaha ili rasplakah oči udovičine?

Odepřel-li jsem žádosti nuzných, a oči vdovy jestliže jsem kormoutil?

Jesam li kada sam svoj jeo zalogaj a da ga nisam sa sirotom dijelio?

A jedl-li jsem skyvu svou sám, a nejedl-li i sirotek z ní?

TÓa od mladosti k'o otac sam mu bio, vodio sam ga od krila materina!

Poněvadž od mladosti mé rostl se mnou jako u otce, a od života matky své býval jsem vdově za vůdce.

Zar sam beskućnika vidio bez odjeće ili siromaha kog bez pokrivača

Díval-li jsem se na koho, že by hynul, nemaje šatů, a nuzný že by neměl oděvu?

a da mu bedra ne blagosloviše mene kad se runom mojih ovaca ogrija?

Nedobrořečila-li mi bedra jeho, že rounem beranů mých se zahřel?

Ako sam ruku na nevina podigao znajuć' da mi je na vratima branitelj,

Opřáhl-li jsem na sirotka rukou svou, když jsem v bráně viděl pomoc svou:

nek' se rame moje od pleća odvali i neka mi ruka od lakta otpadne!

Lopatka má od svých plecí nechť odpadne, a ruka má z kloubu svého ať se vylomí.

Jer strahote Božje na mene bi pale, njegovu ne bih odolio veličanstvu.

Nebo jsem se bál, aby mne Bůh nesetřel, jehož bych velebnosti nikoli neznikl.

Zar sam u zlato pouzdanje stavio i rekao zlatu: 'Sigurnosti moja!'

Skládal-li jsem v zlatě naději svou, aneb hrudě zlata říkal-li jsem: Doufání mé?

Zar sam se veliku blagu radovao, bogatstvima koja su mi stekle ruke?

Veselil-li jsem se z toho, že bylo rozmnoženo zboží mé, a že ho množství nabyla ruka má?

Zar se, gledajući sunce kako blista i kako mjesec sjajni nebom putuje,

Hleděl-li jsem na světlost slunce svítícího, a na měsíc spanile chodící,

moje srce dalo potajno zavesti da bih rukom njima poljubac poslao?

Tak že by se tajně dalo svésti srdce mé, a že by líbala ústa má ruku mou?

Grijeh bi to bio što za sudom vapije, jer Boga višnjega bih se odrekao.

I toť by byla nepravost odsudku hodná; neboť bych tím zapíral Boha silného nejvyššího.

Zar se obradovah nevolji dušmana i likovah kad ga je zlo zadesilo,

Radoval-li jsem se z neštěstí toho, kterýž mne nenáviděl, a plésal-li jsem, když se mu zle vedlo?

ja koji ne dadoh griješiti jeziku, proklinjući ga i želeći da umre?

Nedopustilť jsem zajisté hřešiti ani ústům svým, abych zlořečení žádal duši jeho.

Ne govorahu li ljudi mog šatora: 'TÓa koga nije on mesom nasitio'?

Jestliže neříkala čeládka má: Ó by nám dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti?

Nikad nije stranac vani noćivao, putniku sam svoja otvarao vrata.

Nebo vně nenocoval host, dvéře své pocestnému otvíral jsem.

Zar sam grijehe svoje ljudima tajio, zar sam u grudima skrivao krivicu

Přikrýval-li jsem jako jiní lidé přestoupení svá, skrývaje v skrýši své nepravost svou?

jer sam se plašio govorkanja mnoštva i strahovao od prezira plemenskog te sam mučao ne prelazeć' svoga praga?

A ač bych byl mohl škoditi množství velikému, ale pohanění rodů děsilo mne; protož jsem mlčel, nevycházeje ani ze dveří.

O, kad bi koga bilo da mene sasluša! Posljednju sam svoju riječ ja izrekao: na Svesilnom je sad da mi odgovori! Nek' mi optužnicu napiše protivnik,

Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj.

i ja ću je nosit' na svome ramenu, čelo ću njome k'o krunom uresit'.

Víť Bůh, nenosil-li bych ji na rameni svém, neotočil-li bych ji sobě místo koruny.

Dat ću mu račun o svojim koracima i poput kneza pred njega ću stupiti."

Počet kroků svých oznámil bych jemu, jako kníže přiblížil bych se k němu.

Ako je na me zemlja moja vikala, ako su s njom brazde njezine plakale;

Jestliže proti mně země má volala, tolikéž i záhonové její plakali,

ako sam plodove jeo ne plativši i ako sam joj ojadio ratare,

Jídal-li jsem úrody její bez peněz, a duši držitelů jejich přivodil-li jsem k vzdychání:

[40a] neka mjesto žita po njoj niče korov, a mjesto ječma nek' posvud kukolj raste! [40b] Konac riječi Jobovih.

Místo pšenice nechť vzejde trní, a místo ječmene koukol. [ (Job 31:41) Skonávají se slova Jobova. ]