Job 15

Så tog Temaniten Elifaz til Orde og sagde:

Tedy odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:

"Mon Vismand svarer med Mundsvejr og fylder sit Indre med Østenvind

Zdali moudrý vynášeti má umění povětrné, aneb naplňovati východním větrem břicho své,

for at hævde sin Ret med gavnløs Tale, med Ord, som intet båder?

Hádaje se slovy neprospěšnými, aneb řečmi neužitečnými?

Desuden nedbryder du Gudsfrygt og krænker den Stilhed, som tilkommer Gud.

Anobrž vyprazdňuješ i bázeň Boží, a modliteb k Bohu činiti se zbraňuješ.

Din Skyld oplærer din Mund, du vælger de listiges Sprog.

Osvědčujíť zajisté nepravost tvou ústa tvá, ač jsi koli sobě zvolil jazyk chytrých.

Din Mund domfælder dig, ikke jeg, dine Læber vidner imod dig!

Potupují tě ústa tvá, a ne já, a rtové tvoji svědčí proti tobě.

Var du den første, der fødtes, kom du til Verden, før Højene var?

Zdaliž ty nejprv z lidí zplozen jsi, aneb prvé než pahrbkové sformován?

Mon du lytted til, da Gud holdt Råd, og mon du rev Visdommen til dig?

Zdaliž jsi tajemství Boží slyšel, že u sebe zavíráš moudrost?

Hvad ved du, som vi ikke ved, hvad forstår du, som vi ikke kender?

Co víš, čehož bychom nevěděli? Čemu rozumíš, aby toho při nás nebylo?

Også vi har en gammel iblandt os, en Olding, hvis Dage er fler end din Faders!

I šedivýť i stařec mezi námi jest, ano i starší věkem než otec tvůj.

Er Guds Trøst dig for lidt, det Ord, han mildelig talede til dig?

Zdali malá jsou tobě potěšování Boha silného, čili něco je zastěňuje tobě?

Hvi river dit Hjerte dig hen, hvi ruller dit Øje vildt?

Tak-liž tě jalo srdce tvé, a tak-liž blíkají oči tvé,

Thi du vender din Harme mod Gud og udstøder Ord af din Mund.

Že smíš odpovídati Bohu silnému tak pyšně, a vypouštěti z úst svých ty řeči?

Hvor kan et Menneske være rent, en kvindefødt have Ret?

Nebo což jest člověk, aby se mohl očistiti, aneb spravedliv býti narozený z ženy?

End ikke sine Hellige tror han, og Himlen er ikke ren i hans Øjne,

An při svatých jeho není dokonalosti, a nebesa nejsou čistá před očima jeho,

hvad da den stygge, den onde, Manden, der drikker Uret som Vand!

Nadto ohavný a neužitečný člověk, kterýž pije nepravost jako vodu.

Jeg vil sige dig noget, hør mig, jeg fortæller, hvad jeg har set,

Já oznámím tobě, poslyš mne; to zajisté, což jsem viděl, vypravovati budu,

hvad vise Mænd har forkyndt, deres Fædre ikke dulgt,

Což moudří vynesli a nezatajili, slýchavše od předků svých.

dem alene var Landet givet, ingen fremmed færdedes blandt dem:

Jimž samým dána byla země, aniž přejíti mohl cizí prostředkem jejich.

Den gudløse ængstes hele sit Liv, de stakkede År, en Voldsmand lever;

Po všecky své dny bezbožný sám se bolestí trápí, po všecka, pravím léta, skrytá před ukrutníkem.

Rædselslyde fylder hans Ører, midt under Fred er Hærgeren over ham;

Zvuk strachu jest v uších jeho, že i v čas pokoje zhoubce připadne na něj.

han undkommer ikke fra Mørket, opsparet er han for Sværdet,

Nevěří, by se měl navrátiti z temností, ustavičně očekávaje na sebe meče.

udset til Føde for Gribbe, han ved, at han står for Fald;

Bývá i tulákem, chleba hledaje, kde by byl, cítě, že pro něj nastrojen jest den temností.

Mørkets Dag vil skræmme ham. Trængsel og Angst overvælde ham som en Konge, rustet til Strid.

Děsí jej nátisk a ssoužení, kteréž se silí proti němu, jako král s vojskem sšikovaným.

Thi Hånden rakte han ud mod Gud og bød den Almægtige Trods,

Nebo vztáhl proti Bohu silnému ruku svou, a proti Všemohoucímu postavil se.

stormed bårdnakket mod ham med sine tykke, buede Skjolde.

Útok učinil na něj, na šíji jeho s množstvím zdvižených štítů svých.

Thi han dækked sit Ansigt med Fedt og samlede Huld på sin Lænd.

Nebo přiodíl tvář svou tukem svým, tak že se mu nadělalo faldů na slabinách.

tog Bolig i Byer, der øde lå hen. i Huse, man ikke må bo i, bestemt til at ligge i Grus.

A bydlil v městech zkažených, a v domích, v nichž žádný nebydlil, kteráž v hromady rumu obrácena byla.

Han bliver ej rig, hans Velstand forgår, til Jorden bøjer sig ikke hans Aks;

Avšak nezbohatneť, aniž stane moc jeho, aniž se rozšíří na zemi dokonalost takových.

han undkommer ikke fra Mørket. Solglød udtørrer hans Spire, hans Blomst rives bort af Vinden.

Nevyjde z temností, mladistvou ratolest jeho usuší plamen, a tak zahyne od ducha úst svých.

Han stole ikke på Tomhed han farer vild thi Tomhed skal være hans Løn!

Ale nevěří, že v marnosti jest ten, jenž bloudí, a že marnost bude směna jeho.

I Utide visner hans Stamme, hans Palmegren skal ikke grønnes;

Před časem svým vyťat bude, a ratolest jeho nebude se zelenati.

han ryster som Ranken sin brue af og kaster som Olietræet sin Blomst.

Zmaří, jako vinný kmen nezralý hrozen svůj, a svrže květ svůj jako oliva.

Thi vanhelliges Samfund er goldt, og Ild fortærer Bestikkelsens Telte;

Nebo shromáždění pokrytce spustne, a oheň spálí stany oslepených dary.

svangre med Kvide, føder de Uret, og deres Moderskød fostrer Svig!

Kteřížto když počali ssužování, a porodili nepravost, hned břicho jejich strojí jinou lest.