Job 14

Mennesket, født af en Kvinde, hans Liv er stakket, han mættes af Uro;

Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

han spirer som Blomsten og visner, flyr som Skyggen, står ikke fast.

Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

Og på ham vil du rette dit Øje, ham vil du stævne for Retten!

A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

Ja, kunde der komme en ren af en uren! Nej, end ikke een!

Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

Når hans Dages Tal er fastsat, hans Måneder talt hos dig, og du har sat ham en uoverskridelig Grænse,

Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

tag så dit Øje fra ham, lad ham i Fred, at han kan nyde sin Dag som en Daglejer!

Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

Thi for et Træ er der Håb: Fældes det, skyder det atter, det fattes ej nye Skud;

O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

ældes end Roden i Jorden, dør end Stubben i Mulde:

By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

lugter det Vand, får det nye Skud, skyder Grene som nyplantet Træ;

Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

men dør en Mand, er det ude med ham, udånder Mennesket, hvor er han da?

Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

Som Vand løber ud af Søen og Floden svinder og tørres,

Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

så lægger Manden sig, rejser sig ikke, vågner ikke, før Himlen forgår, aldrig vækkes han af sin Søvn.

Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

Tag dog og gem mig i Dødens Rige, skjul mig, indtil din Vrede er ovre, sæt mig en Frist og kom mig i Hu!

Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.

Om Manden dog døde for atter at leve! Da vented jeg rolig al Stridens Tid, indtil min Afløsning kom;

Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

du skulde kalde - og jeg skulde svare længes imod dine Hænders Værk!

Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

Derimod tæller du nu mine Skridt, du tilgiver ikke min Synd,

Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

forseglet ligger min Brøde i Posen, og over min Skyld har du lukket til.

Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

Nej, ligesom Bjerget skrider og falder, som Klippen rokkes fra Grunden,

Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

som Vandet udhuler Sten og Plaskregn bortskyller Jord, så har du udslukt Menneskets Håb.

Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

For evigt slår du ham ned, han går bort, skamskænder hans Ansigt og lader ham fare.

Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

Hans Sønner hædres, han ved det ikke, de synker i Ringhed, han mærker det ikke;

Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

ikkun hans eget Kød volder Smerte, ikkun hans egen Sjæl volder Sorg.

Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.