Job 15

Tedy odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:

Temanlı Elifaz şöyle yanıtladı:

Zdali moudrý vynášeti má umění povětrné, aneb naplňovati východním větrem břicho své,

“Bilge kişi boş sözlerle yanıtlar mı, Karnını doğu rüzgarıyla doldurur mu?

Hádaje se slovy neprospěšnými, aneb řečmi neužitečnými?

Boş sözlerle tartışır, Yararsız söylevler verir mi?

Anobrž vyprazdňuješ i bázeň Boží, a modliteb k Bohu činiti se zbraňuješ.

Tanrı korkusunu bile ortadan kaldırıyor, Tanrı’nın huzurunda düşünmeyi engelliyorsun.

Osvědčujíť zajisté nepravost tvou ústa tvá, ač jsi koli sobě zvolil jazyk chytrých.

Çünkü suçun ağzını kışkırtıyor, Hilekârların diliyle konuşuyorsun.

Potupují tě ústa tvá, a ne já, a rtové tvoji svědčí proti tobě.

Kendi ağzın seni suçluyor, ben değil, Dudakların sana karşı tanıklık ediyor.

Zdaliž ty nejprv z lidí zplozen jsi, aneb prvé než pahrbkové sformován?

“İlk doğan insan sen misin? Yoksa dağlardan önce mi var oldun?

Zdaliž jsi tajemství Boží slyšel, že u sebe zavíráš moudrost?

Tanrı’nın sırrını mı dinledin de, Yalnız kendini bilge görüyorsun?

Co víš, čehož bychom nevěděli? Čemu rozumíš, aby toho při nás nebylo?

Senin bildiğin ne ki, biz bilmeyelim? Senin anladığın ne ki, bizde olmasın?

I šedivýť i stařec mezi námi jest, ano i starší věkem než otec tvůj.

Bizde ak saçlı da yaşlı da var, Babandan bile yaşlı.

Zdali malá jsou tobě potěšování Boha silného, čili něco je zastěňuje tobě?

Az mı geliyor Tanrı’nın avutması sana, Söylediği yumuşak sözler?

Tak-liž tě jalo srdce tvé, a tak-liž blíkají oči tvé,

Niçin yüreğin seni sürüklüyor, Gözlerin parıldıyor,

Že smíš odpovídati Bohu silnému tak pyšně, a vypouštěti z úst svých ty řeči?

Tanrı’ya öfkeni gösteriyorsun, Ağzından böyle sözler dökülüyor?

Nebo což jest člověk, aby se mohl očistiti, aneb spravedliv býti narozený z ženy?

“İnsan gerçekten temiz olabilir mi? Kadından doğan biri doğru olabilir mi?

An při svatých jeho není dokonalosti, a nebesa nejsou čistá před očima jeho,

Tanrı meleklerine güvenmiyorsa, Gökler bile O’nun gözünde temiz değilse,

Nadto ohavný a neužitečný člověk, kterýž pije nepravost jako vodu.

Haksızlığı su gibi içen İğrenç, bozuk insana mı güvenecek?

Já oznámím tobě, poslyš mne; to zajisté, což jsem viděl, vypravovati budu,

“Dinle beni, sana açıklayayım, Gördüğümü anlatayım,

Což moudří vynesli a nezatajili, slýchavše od předků svých.

Bilgelerin atalarından öğrenip bildirdiği, Gizlemediği gerçekleri;

Jimž samým dána byla země, aniž přejíti mohl cizí prostředkem jejich.

O atalar ki, ülke yalnız onlara verilmişti, Aralarına henüz yabancı girmemişti.

Po všecky své dny bezbožný sám se bolestí trápí, po všecka, pravím léta, skrytá před ukrutníkem.

Kötü insan yaşamı boyunca kıvranır, Zorbaya ayrılan yıllar sayılıdır.

Zvuk strachu jest v uších jeho, že i v čas pokoje zhoubce připadne na něj.

Dehşet sesleri kulağından eksilmez, Esenlik içindeyken soyguncunun saldırısına uğrar.

Nevěří, by se měl navrátiti z temností, ustavičně očekávaje na sebe meče.

Karanlıktan kurtulabileceğine inanmaz, Kılıç onu gözler.

Bývá i tulákem, chleba hledaje, kde by byl, cítě, že pro něj nastrojen jest den temností.

‘Nerede?’ diyerek ekmek ardınca dolaşır, Karanlık günün yanıbaşında olduğunu bilir.

Děsí jej nátisk a ssoužení, kteréž se silí proti němu, jako král s vojskem sšikovaným.

Acı ve sıkıntı onu yıldırır, Savaşa hazır bir kral gibi onu yener.

Nebo vztáhl proti Bohu silnému ruku svou, a proti Všemohoucímu postavil se.

Çünkü Tanrı’ya el kaldırmış, Her Şeye Gücü Yeten’e meydan okumuş,

Útok učinil na něj, na šíji jeho s množstvím zdvižených štítů svých.

Kalın, yumrulu kalkanıyla O’na inatla saldırmıştı.

Nebo přiodíl tvář svou tukem svým, tak že se mu nadělalo faldů na slabinách.

“Yüzü semirdiği, Göbeği yağ bağladığı halde,

A bydlil v městech zkažených, a v domích, v nichž žádný nebydlil, kteráž v hromady rumu obrácena byla.

Yıkılmış kentlerde, Taş yığınına dönmüş oturulmaz evlerde oturacak,

Avšak nezbohatneť, aniž stane moc jeho, aniž se rozšíří na zemi dokonalost takových.

Zengin olmayacak, serveti tükenecek, Malları ülkeye yayılmayacaktır.

Nevyjde z temností, mladistvou ratolest jeho usuší plamen, a tak zahyne od ducha úst svých.

Karanlıktan kaçamayacak, Filizlerini alev kurutacak, Tanrı’nın ağzından çıkan solukla yok olacaktır.

Ale nevěří, že v marnosti jest ten, jenž bloudí, a že marnost bude směna jeho.

Boş şeye güvenerek kendini aldatmasın, Çünkü ödülü de boş olacaktır.

Před časem svým vyťat bude, a ratolest jeho nebude se zelenati.

Gününden önce işi tamamlanacak, Dalı yeşermeyecektir.

Zmaří, jako vinný kmen nezralý hrozen svůj, a svrže květ svůj jako oliva.

Asma gibi koruğunu dökecek, Zeytin ağacı gibi çiçeğini dağıtacaktır.

Nebo shromáždění pokrytce spustne, a oheň spálí stany oslepených dary.

Çünkü tanrısızlar sürüsü kısır olur, Rüşvetçilerin çadırlarını ateş yakıp yok eder.

Kteřížto když počali ssužování, a porodili nepravost, hned břicho jejich strojí jinou lest.

[] Fesada gebe kalıp kötülük doğururlar, İçleri yalan doludur.”