Job 14

Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

“İnsanı kadın doğurur, Günleri sayılı ve sıkıntı doludur.

Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

Çiçek gibi açıp solar, Gölge gibi gelip geçer.

A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

Gözlerini böyle birine mi dikiyorsun, Yargılamak için önüne çağırıyorsun?

Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

Kim temizi kirliden çıkarabilir? Hiç kimse!

Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

Madem insanın günleri belirlenmiş, Aylarının sayısı saptanmış, Sınır koymuşsun, öteye geçemez;

Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

Gözünü ondan ayır da, Çalışma saatini dolduran gündelikçi gibi rahat etsin.

O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

“Oysa bir ağaç için umut vardır, Kesilse, yeniden sürgün verir, Eksilmez filizleri.

By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

Kökü yerde kocasa, Kütüğü toprakta ölse bile,

Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

Su kokusu alır almaz filizlenir, Bir fidan gibi dal budak salar.

Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

İnsan ise ölüp yok olur, Son soluğunu verir ve her şey biter.

Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

Suyu akıp giden göl Ya da kuruyan ırmak nasıl çöle dönerse,

Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

İnsan da öyle, yatar, bir daha kalkmaz, Gökler yok oluncaya dek uyanmaz, Uyandırılmaz.

Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.

“Keşke beni ölüler diyarına gizlesen, Öfken geçinceye dek saklasan, Bana bir süre versen de, beni sonra anımsasan.

Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

İnsan ölür de dirilir mi? Başka biri nöbetimi devralıncaya dek Savaş boyunca umutla beklerdim.

Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

Sen çağırırdın, ben yanıtlardım, Ellerinle yaptığın yaratığı özlerdin.

Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

O zaman adımlarımı sayar, Günahımın hesabını tutmazdın.

Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

İsyanımı torbaya koyup mühürler, Suçumu örterdin.

Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

“Ama dağın yıkılıp çöktüğü, Kayanın yerinden taşındığı,

Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

Suyun taşı aşındırdığı, Selin toprağı sürükleyip götürdüğü gibi, İnsanın umudunu yok ediyorsun.

Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

Onu hep yenersin, yok olup gider, Çehresini değiştirir, uzağa gönderirsin.

Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

Oğulları saygı görür, onun haberi olmaz, Aşağılanırlar, anlamaz.

Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

Ancak kendi canının acısını duyar, Yalnız kendisi için yas tutar.”