Job 29

И Йов още продължи беседата си и каза:

Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

О, да бях като в миналите месеци, като в дните, когато Бог ме пазеше,

Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

когато светилникът Му светеше на главата ми и с Неговата светлина през мрака ходех;

Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

както бях във зрелостта си, и Божият доверен съвет над шатрата ми беше;

Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

когато Всемогъщият бе още с мен и момчетата ми — покрай мен;

Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

когато стъпките ми се къпеха в каймак и скалата до мен изливаше реки маслинено масло!

Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

Когато излизах при портата на града, заемах мястото си на площада,

Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

младежите ме виждаха и се криеха и старци ставаха, стояха прави;

Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

първенците преставаха да говорят и слагаха ръка на устата си;

Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

гласът на благородните замлъкваше и езикът им залепваше за небцето им,

Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

защото, когато ухо чуеше, ме облажаваше и когато око видеше, за мен засвидетелстваше;

Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

защото аз избавях сиромаха, който викаше, и сирачето, което нямаше помощник.

Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

Благословението на загиващия идваше над мен, сърцето на вдовицата аз правех да ликува.

Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

Обличах правдата и тя ми беше дреха, правосъдието ми — за мантия и за тюрбан.

V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

Аз бях очи на слепия, крака на куция.

Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

Бях баща на бедните, изследвах делото на непознатия.

Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

Челюстта на беззаконния трошах, изваждах жертвата от зъбите му.

A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

Тогава казвах: Ще умра в гнездото си и дните си ще умножа като пясъка,

A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

коренът ми разпрострян е към водите и росата в клона ми нощува,

Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

славата ми в мен се подновява и лъкът ми се укрепва във ръката ми.

Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

Те ме слушаха и чакаха, мълчаливо слушаха съвета ми.

Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

След моята дума не говореха повече и речта ми капеше на тях като роса.

Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

Чакаха ме като дъжд и отваряха устата си като за пролетния дъжд.

Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

Аз им се усмихвах, щом не вярваха, и светлината на лицето ми не можеха да помрачат.

Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

Избирах за тях пътя и седях като глава, и живеех като цар сред войската, като такъв, който утешава жалеещи.

Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.