Job 30

Но сега ми се подсмиват по-младите на дни от мен, чиито бащи аз бих отхвърлил на стадото си с кучетата да поставя.

Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.

Наистина, за какво ми е силата на ръцете им, в които зрелостта загива?

Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.

Те са измършавели от недоимък и глад и гризат корените на безводната земя, отпреди във пустош и опустошение,

Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.

между храстите те късат слез и корени на хвойна им е хлябът.

Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.

Те бяха изгонени от обществото и викаха по тях като крадец.

Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,

Живееха в ужасни долини, в дупки на земята и скалите.

Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.

Ревяха между храстите и се събираха под тръни.

V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,

Синове на безумни и синове на безименни, те бяха изгонени с бич от земята.

Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.

А сега аз им станах подигравателна песен, да, станах им за приказка.

Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.

Те се отвращават от мен, държат се далеч от мен, не се свенят да плюят на лицето ми.

V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

Понеже Бог развързал е въжетата на шатрата и ме е унижил, и те са се разюздали пред мен.

Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.

Отдясно ми надигат се изчадия, краката ми изблъскват и гибелните си пътеки против мен прокарват.

Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.

Разбиват пътя ми, злощастието ми увеличават без помощник.

Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.

Идват като през широк пролом, опустошително връхлитат.

Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.

Ужаси насочват се към мен, достойнството ми гонят като вятър и благополучието ми премина като облак.

Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

И сега душата ми излива се във мен, постигнаха ме скръбни дни.

A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,

Нощта пронизва костите ми в мен и болки ме разяждат, не престават.

Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.

С голяма сила дрехата ми се изменя, стяга ме като яката на хитона ми.

Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.

В калта ме е захвърлил и аз съм станал като прах и пепел.

Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.

Викам към Теб, но не ми отговаряш, стоя, и ме забелязваш.

Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.

Превърнал си се във жесток към мен, със силната Си ръка ме преследваш.

Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.

Издигаш ме да яздя вятъра, в гърма на бурята ме разпиляваш —

Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.

защото зная, че ще ме докараш до смъртта и до дома, определен за всички живи.

Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

Но в падането си човек не простира ли ръка и в бедствието си не вика ли?

Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.

Аз не плаках ли за онзи, който беше в тежки дни, и душата ми не се ли наскърби за сиромаха?

Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.

Добро очаквах — зло дойде; и чаках светлина, но дойде мрак.

Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.

Врят вътрешностите ми, не почиват; постигнаха ме скръбни дни.

Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.

Вървя скърбящ, без слънце; в събранието ставам, викам.

Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.

На чакалите аз станах брат и на камилоптиците — другар.

Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.

Кожата ми почерня на мен и костите ми изгарят от огън.

Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.

Арфата ми стана на ридание и флейтата ми — глас на оплаквачи.

A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.