Job 29

Eyüp yine anlatmaya başladı:

Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

“Keşke geçen aylar geri gelseydi, Tanrı’nın beni kolladığı,

Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

Kandilinin başımın üstünde parladığı, Işığıyla karanlıkta yürüdüğüm günler,

Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

Keşke olgunluk günlerim geri gelseydi, Tanrı’nın çadırımı dostça koruduğu,

Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

Her Şeye Gücü Yeten’in henüz benimle olduğu, Çocuklarımın çevremde bulunduğu,

Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

Yollarımın sütle yıkandığı, Yanımdaki kayanın zeytinyağı akıttığı günler!

Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

“Kent kapısına gidip Kürsümü meydana koyduğumda,

Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

Gençler beni görüp gizlenir, Yaşlılar kalkıp ayakta dururlardı;

Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

Önderler konuşmaktan çekinir, Elleriyle ağızlarını kaparlardı;

Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

Soyluların sesi kesilir, Dilleri damaklarına yapışırdı.

Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

Beni duyan kutlar, Beni gören överdi;

Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

Çünkü yardım isteyen yoksulu, Desteği olmayan öksüzü kurtarırdım.

Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

Ölmekte olanın hayır duasını alır, Dul kadının yüreğini sevinçten coştururdum.

Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

Doğruluğu giysi gibi giyindim, Adalet kaftanım ve sarığımdı sanki.

V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

Körlere göz, Topallara ayaktım.

Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

Yoksullara babalık eder, Garibin davasını üstlenirdim.

Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

Haksızın çenesini kırar, Avını dişlerinin arasından kapardım.

A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

“ ‘Son soluğumu yuvamda vereceğim’ diye düşünüyordum, ‘Günlerim kum taneleri kadar çok.

A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

Köküm sulara erişecek, Çiy geceyi dallarımda geçirecek.

Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

Aldığım övgüler tazelenecek, Elimdeki yay yenilenecek.’

Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

“İnsanlar beni saygıyla dinler, Öğüdümü sessizce beklerlerdi.

Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

Ben konuştuktan sonra onlar konuşmazdı, Sözlerim üzerlerine damlardı.

Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

Yağmuru beklercesine beni bekler, Son yağmurları içercesine sözlerimi içerlerdi.

Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

Kendilerine gülümsediğimde gözlerine inanmazlardı, Güler yüzlülüğüm onlara cesaret verirdi.

Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

Onların yolunu ben seçer, başlarında dururdum, Askerlerinin ortasında kral gibi otururdum, Yaslıları avutan biri gibiydim.

Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.