Job 29

Åter hov Job upp sin röst och kvad:

Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

 Ack att jag vore såsom i forna månader,  såsom i de dagar då Gud gav mig sitt beskydd,

Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

 då hans lykta sken över mitt huvud  och jag vid hans ljus gick fram genom mörkret!

Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

 Ja, vore jag såsom i min mognads dagar,  då Guds huldhet vilade över min hydda,

Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

 då ännu den Allsmäktige var med mig  och mina barn stodo runt omkring mig,

Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

 då mina fötter badade i gräddmjölk  och klippan invid mig göt ut bäckar av olja!

Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

 När jag då gick upp till porten i staden  och intog mitt säte på torget,

Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

 då drogo de unga sig undan vid min åsyn,  de gamla reste sig upp och blevo stående.

Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

 Då höllo hövdingar tillbaka sina ord  och lade handen på munnen;

Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

 furstarnas röst ljöd då dämpad,  och deras tunga lådde vid gommen.

Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

 Ja, vart öra som hörde prisade mig då säll,  och vart öga som såg bar vittnesbörd om mig;

Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

 ty jag räddade den betryckte som ropade,  och den faderlöse, den som ingen hjälpare hade.

Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

 Den olyckliges välsignelse kom då över mig,  och änkans hjärta uppfyllde jag med jubel.

Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

 I rättfärdighet klädde jag mig, och den var såsom min klädnad;  rättvisa bar jag såsom mantel och huvudbindel.

V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

 Ögon blev jag då åt den blinde,  och fötter var jag åt den halte.

Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

 Jag var då en fader för de fattiga,  och den okändes sak redde jag ut.

Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

 Jag krossade den orättfärdiges käkar  och ryckte rovet undan hans tänder.

A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

 Jag tänkte då: »I mitt näste skall jag få dö,  mina dagar skola bliva många såsom sanden.

A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

 Min rot ligger ju öppen för vatten,  och i min krona faller nattens dagg.

Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

 Min ära bliver ständigt ny,  och min båge föryngras i min hand.»

Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

 Ja, på mig hörde man då och väntade,  man lyssnade under tystnad på mitt råd.

Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

 Sedan jag hade talat, talade ingen annan;  såsom ett vederkvickande flöde kommo mina ord över dem.

Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

 De väntade på mig såsom på regn,  de iade upp sina munnar såsom efter vårregn.

Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

 När de misströstade, log jag emot dem,  och mitt ansiktes klarhet kunde de icke förmörka.

Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

 Täcktes jag besöka dem, så måste jag sitta främst;  jag tronade då såsom en konung i sin skara,  lik en man som har tröst för de sörjande.

Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.