Job 29

Job puhui taas sananlaskunsa ja sanoi:

Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

Ah jos minä olisin niinkuin entisinä kuukausina! niinä päivinä, joina Jumala minun kätki,

Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

Koska hänen valkeutensa paisti minun pääni päälle, ja minä kävin pimeissä hänen valkeudessansa,

Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

Niinkuin minä olin nuorena olessani; koska Jumalan salaisuus oli minun majani päällä;

Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

Koska Kaikkivaltias oli vielä minun kanssani, ja minun nuorukaiseni minun ympärilläni;

Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

Koska minä pesin minun tieni voilla, ja kallio vuoti minulle öljy-ojat;

Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

Koska minä menin kaupunin porteille, ja annoin valmistaa istuimeni kujille;

Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

Kuin nuoret näkivät minun, niin he pakenivat, ja vanhat nousivat ja seisoivat minun edessäni,

Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

Ylimmäiset lakkasivat puhumasta, ja panivat kätensä suunsa päälle,

Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

Ruhtinasten ääni kätkeysi, ja heidän kielensä suun lakeen tarttui.

Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

Sillä kenen korva minun kuuli, se kiitti minua onnelliseksi, ja jonka silmä minun näki, se todisti minusta.

Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

Sillä minä autin köyhää, joka huusi, ja orpoa, jolla ei auttajaa ollut.

Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

Niiden siunaus, jotka katoomallansa olivat, tuli minun päälleni; ja minä ilahutin leskein sydämen.

Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

Vanhurskaus oli minun pukuni, jonka minä päälleni puin, ja minun oikeuteni oli minulle niinkuin hame ja kaunistus.

V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

Minä olin sokian silmä ja ontuvan jalka.

Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

Minä olin köyhäin isä, ja jonka asiaa en minä ymmärtänyt, sen minä visusti tutkin.

Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

Minä särjin väärän syömähampaat, ja otin saaliin hänen hampaistansa,

A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

Minä ajattelin: minä riuduin pesässäni, ja teen päiväni moneksi niinkuin sannan.

A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

Minun juureni putkahti veden tykönä, ja kaste pysyi laihoni päällä.

Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

Minun kunniallisuuteni uudistui minun edessäni, ja minun joutseni muuttui uudeksi minun kädessäni.

Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

He kuulivat minua ja odottivat, ja vaikenivat minun neuvooni.

Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

Minun sanani jälkeen ei yksikään enempää puhunut, ja minun puheeni tiukkui heidän päällensä.

Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

He odottivat minua niinkuin sadetta, ja avasivat suunsa niinkuin ehtoosadetta vastaan.

Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

Jos minä nauroin heidän puoleensa, ei he luottaneet sen päälle, eikä tahtoneet minua murheesen saattaa.

Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

Kuin minä tulin heidän kokouksiinsa, niin minun täytyi istua ylimpänä: ja asuin niinkuin kuningas sotaväen keskellä, lohduttaissani murheellisia.

Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.