Job 29

Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

Og Job blev ved å fremføre sin visdomstale og sa:

Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

Å, om jeg hadde det som i fordums måneder, som i de dager da Gud vernet om mig,

Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

da hans lampe skinte over mitt hode, da jeg ved hans lys vandret gjennem mørket,

Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

slik som jeg hadde det i min modne manndoms dager, da Guds vennskap hvilte over mitt telt,

Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

da den Allmektige ennu var med mig, og jeg hadde mine barn omkring mig,

Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

da mine føtter badet sig i melk, og berget ved mitt hus lot bekker av olje strømme frem!

Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

Når jeg gikk op til porten i byen og inntok mitt sete på torvet,

Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

da drog de unge sig unda ved synet av mig, og de gråhårede reiste sig og blev stående;

Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

høvdinger lot være å tale og la hånden på sin munn;

Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

de fornemme tidde stille, og deres tunge blev hengende ved ganen.

Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

Enhver som hørte om mig, priste mig lykkelig, og hver den som så mig, gav mig lovord.

Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

For jeg berget armingen som ropte om hjelp, og den farløse som ingen hjelper hadde.

Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

Den som var sin undergang nær, velsignet mig, og enkens hjerte fikk jeg til å juble.

V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

Jeg klædde mig i rettferdighet, og den opslo sin bolig i mig; rettsinn bar jeg som kappe og hue.

Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

Øine var jeg for den blinde, og føtter var jeg for den halte.

Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

En far var jeg for de fattige, og ukjente folks sak gransket jeg.

A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

Jeg knuste den urettferdiges kjever og rev byttet bort fra hans tenner.

A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

Jeg tenkte da: I mitt rede skal jeg få dø, og mine dager skal bli tallrike som sand.

Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

Min rot skal ligge åpen for vann, og nattens dugg skal falle på mine grener.

Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

Min ære blir alltid ny, og min bue forynges i min hånd.

Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

Mig hørte de på, de ventet og lyttet i taushet til mitt råd.

Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

Når jeg hadde talt, tok de ikke til orde igjen, og min tale dryppet ned over dem.

Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

De ventet på min tale som på regn, de åpnet sin munn som for vårregn.

Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

Når de var motløse, smilte jeg til dem, og mitt åsyns lys kunde de ikke formørke.

Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

Fikk jeg lyst til å gå til dem, da satt jeg der som høvding og tronte som en konge i sin krigerskare, lik en som trøster de sørgende.