Psalms 104

Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.

Blagoslivljaj Jahvu, dušo moja, Jahve, Bože moj, silno si velik! Odjeven veličanstvom i ljepotom,

Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.

svjetlošću ogrnut kao plaštem! Nebo si razapeo kao šator,

Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.

na vodama sagradio dvorove svoje. Od oblaka praviš kola svoja, na krilima vjetrova putuješ.

Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.

Vjetrove uzimaš za glasnike, a žarki oganj za slugu svojega.

Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.

Zemlju si stavio na stupove njene: neće se poljuljati u vijeke vjekova,

Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.

pokrio si je vodama bezdanim k'o haljinom, iznad bregova stajahu vode;

K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,

na tvoju se prijetnju povukoše, od tvoje grmljavine zadrhtaše.

(Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.

Bregovi se digoše, doline spustiše na mjesto koje si im odredio.

Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.

Odredio si granicu koju ne smiju prijeći, da opet ne pokriju zemlju.

Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,

Izvore svraćaš u potoke što žubore među brdima.

A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.

Oni poje sve živine poljske, divlji magarci žeđ gase u njima.

Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.

Uz njih se gnijezde ptice nebeske i pjevaju među granama.

Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.

Ti natapaš bregove iz dvorova svojih, zemlja se nasićuje plodom tvojih ruku.

Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,

Ti daješ te niče trava za stoku i bilje na korist čovjeku da izvede kruh iz zemlje

A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Činí, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.

i vino što razvedruje srce čovječje; da uljem lice osvježi i da kruh okrijepi srce čovjeku.

Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.

Stabla se Jahvina napajaju hranom, cedri libanonski koje on zasadi.

Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.

Ondje se ptice gnijezde, u čempresu dom je rodin.

Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.

Visoki bregovi daju kozorogu a pećine jazavcu sklonište.

Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.

Ti si stvorio mjesec da označuje vremena i sunce znade kada ima zaći.

Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:

Kad razastreš tmine i noć se spusti, tad se šuljaju u njoj životinje šumske.

Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.

Lavići riču za plijenom i od Boga hranu traže.

Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.

Kad sunce ograne, nestaju i liježu na ležaje.

Člověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.

Tad čovjek izlazi na dnevni posao i na rad do večeri.

Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.

Kako su brojna tvoja djela, o Jahve! Sve si to mudro učinio: puna je zemlja stvorenja tvojih.

V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí.

Eno mora, velika i široka, u njemu vrve gmazovi bez broja, životinje male i velike.

Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál.

Onud prolaze nemani, Levijatan kojeg stvori da se igra u njemu.

Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.

I sva ova bića željno čekaju da ih nahraniš na vrijeme.

Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.

Daješ li im, tada sabiru: otvaraš li ruku, nasite se dobrima.

Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí.

Sakriješ li lice svoje, tad se rastuže; ako dah im oduzmeš, ugibaju i opet se u prah vraćaju.

Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země.

Pošalješ li dah svoj, opet nastaju, i tako obnavljaš lice zemlje.

Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých.

Neka dovijeka traje slava Jahvina: nek' se raduje Jahve u djelima svojim!

On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří.

On pogleda zemlju i ona se potrese, dotakne bregove, oni se zadime.

Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, pokudž mne stává.

Pjevat ću Jahvi dokle god živim, svirat ću Bogu svome dokle god me bude.

Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu.

Bilo mu milo pjevanje moje! Ja ću se radovati u Jahvi.

Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.

Nek' zločinci sa zemlje nestanu i bezbožnika nek' više ne bude! Blagoslivljaj Jahvu, dušo moja! Aleluja!