Job 9

9:1

Odpověděv pak Job, řekl:

9:2

I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?

9:3

A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov.

9:4

Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?

9:5

On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.

9:6

On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.

9:7

On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.

9:8

On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.

9:9

On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.

9:10

On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.

9:11

Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.

9:12

Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?

9:13

Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.

9:14

Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl?

9:15

Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu.

9:16

Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,

9:17

Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.

9:18

Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.

9:19

Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?

9:20

Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží.

9:21

Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.

9:22

Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje.

9:23

Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;

9:24

Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?

9:25

Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.

9:26

Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.

9:27

Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:

9:28

Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.

9:29

Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?

9:30

Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,

9:31

Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.

9:32

Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.

9:33

Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.

9:34

Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,

9:35

Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.