Proverbs 5

Mærk dig, min Søn, min Visdom, bøj til min Indsigt dit Øre,

Synu můj, pozoruj moudrosti mé, k opatrnosti mé nakloň ucha svého,

at Kløgt må våge øver dig, Læbernes kundskab vare på dig.

Abys ostříhal prozřetelnosti, a rtové tvoji šetřili umění.

Thi af Honning drypper den fremmedes Læber, glattere end Olie er hendes Gane;

Nebo rtové cizí ženy strdí tekou, a měkčejší nad olej ústa její.

men til sidst er hun besk som Malurt, hvas som tveægget Sværd;

Poslední pak věci její hořké jsou jako pelyněk, ostré jako meč na obě straně ostrý.

hendes Fødder styrer nedad mod Døden, til Dødsriget stunder hendes Fjed;

Nohy její sstupují k smrti, krokové její hrob uchvacují.

hun følger ej Livets Vej, hendes Spor er bugtet, hun ved det ikke.

Stezku života snad bys zvážiti chtěl? Vrtkéť jsou cesty její, neseznáš.

Hør mig da nu, min Søn, vig ikke fra min Munds Ord!

Protož, synové, poslechněte mne, a neodstupujte od řečí úst mých.

Lad din Vej være langt fra hende, kom ej hendes Husdør nær,

Vzdal od ní cestu svou, a nepřibližuj se ke dveřím domu jejího,

at du ikke må give andre din Ære, en grusom Mand dine År.

Abys snad nedal jiným slávy své, a let svých ukrutnému,

at ikke dit Gods skal mætte fremmede, din Vinding ende i Andenmands Hus,

Aby se nenasytili cizí úsilím tvým, a práce tvá nezůstala v domě cizím.

så du gribes af Anger til sidst, når dit Kød og Huld svinder hen,

I řval bys naposledy, když bys zhubil tělo své a čerstvost svou,

og du siger: "Ak, at jeg hadede Tugt, at mit Hjerte lod hånt om Revselse,

A řekl bys: Jak jsem nenáviděl cvičení, a domlouváním pohrdalo srdce mé,

så jeg ikke lød mine Læreres Røst, ej bøjed mit Øre til dem, som lærte mig!

A neposlouchal jsem hlasu vyučujících mne, a k učitelům svým nenaklonil jsem ucha svého!

Nær var jeg kommet i alskens Ulykke midt i Forsamling og Menighed!"

O málo, že jsem nevlezl ve všecko zlé u prostřed shromáždění a zástupu.

Drik Vand af din egen Cisterne og rindende Vand af din Brønd;

Pí vodu z čisterny své, a prameny z prostředku vrchoviště svého.

lad ej dine Kilder flyde på Gaden, ej dine Bække på Torvene!

Nechť se rozlévají studnice tvé ven, a potůčkové vod na ulice.

Dig skal de tilhøre, dig alene, ingen fremmed ved Siden af dig!

Měj je sám sobě, a ne cizí s tebou.

Velsignet være dit Væld, og glæd dig ved din Ungdoms Hustru,

Budiž požehnaný pramen tvůj, a vesel se z manželky mladosti své.

den elskelige Hind, den yndige Gazel; hendes Elskov fryde dig stedse, berus dig altid i hendes Kærlighed!

Laně milostné a srny utěšené; prsy její ať tě opojují všelikého času, v milování jejím kochej se ustavičně.

Hvi beruser du dig, min Søn, i en fremmed og tager en andens Hustru i Favn?

Nebo proč bys se kochal, synu můj, v cizí, a objímal život postranní,

Thi for HERRENs Øjne er Menneskets Veje, grant følger han alle dets Spor;

Poněvadž před očima Hospodinovýma jsou cesty člověka, a on všecky stezky jeho váží?

den gudløse fanges af egen Brøde og holdes fast i Syndens Reb;

Nepravosti vlastní jímají bezbožníka takového, a v provazích hříchu svého uvázne.

han dør af Mangel på Tugt, går til ved sin store Dårskab.

Takovýť umře, proto že nepřijímal cvičení, a ve množství bláznovství svého blouditi bude.