Psalms 104

Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.

Kiitä Herraa, sieluni! Herra, minun Jumalani, sinä olet sangen suuresti kunnioitettu, suurella kunnialla ja kaunistuksella olet sinä puetettu.

Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.

Sinä puetat itses valkeudella niinkuin vaatteella: sinä levität taivaat niinkuin peitteen.

Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.

Sinä peität sen päällyksen vedellä: sinä menet pilvissä niinkuin ratasten päällä, ja käyt tuulen siipein päällä.

Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.

Sinä teet enkelis hengeksi ja palvelias liekitseväiseksi tuleksi.

Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.

Sinä joka maan perustit perustuksensa päälle, ettei sen pidä liikkuman ijankaikkisesti.

Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.

Syvyydellä sinä sen peität niinkuin vaatteella, ja vedet seisovat vuorilla.

K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,

Mutta sinun nuhtelemisestas he pakenevat: sinun jylinästäs he menevät pois.

(Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.

Vuoret astuvat ylös, ja laaksot astuvat alas siallensa, johon heidät perustanut olet.

Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.

Määrän sinä panit, jota ei he käy ylitse, eikä palaja maata peittämään.

Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,

Sinä annat lähteet laaksoissa kuohua, niin että ne vuorten välitse vuotavat;

A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.

Että kaikki eläimet metsässä joisivat, ja että pedot janonsa sammuttaisivat.

Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.

Heidän tykönänsä istuvat taivaan linnut, ja visertävät oksilla.

Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.

Sinä liotat vuoret ylhäältä: sinä täytät maan hedelmällä, jonka sinä saatat.

Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,

Sinä kasvatat ruohon karjalle, ja jyvät ihmisten tarpeeksi, tuottaakses leipää maasta.

A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Činí, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.

Ja että viina ihmisen sydämen ilahuttaa, ja hänen kasvonsa kaunistuu öljystä: ja leipä vahvistaa ihmisen sydämen.

Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.

Että Herran puut nesteestä täynnä olisivat: Libanonin sedripuut, jotka hän on istuttanut;

Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.

Siellä linnut pesiä tekevät, ja haikarat hongissa asuvat.

Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.

Korkiat vuoret ovat metsävuohten turva, ja kivirauniot kaninein.

Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.

Sinä teet kuun aikoja jakamaan, ja aurinko tietää laskemisensa.

Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:

Sinä teet pimeyden ja yö tulee: silloin kaikki metsän eläimet tulevat ulos.

Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.

Nuoret jalopeurat saaliin perään kiljuvat, ja elatustansa Jumalalta etsivät.

Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.

Mutta kuin aurinko koittaa, niin he kokoontuvat, ja luolissansa makaavat.

Člověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.

Niin menee myös ihminen työhönsä, ja askareillensa ehtoosen asti.

Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.

Herra, kuinka suuret ja monet ovat sinun käsialas? Sinä olet kaikki taitavasti säätänyt, ja maa on täynnä sinun tavaraas.

V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí.

Tämä meri, joka niin suuri ja lavia on, siinä epälukuiset liikuvat, sekä pienet että suuret eläimet;

Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál.

Siellä haahdet kuljeskelevat: siinä valaskalat ovat, jotkas tehnyt olet, leikitsemään hänessä.

Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.

Kaikki odottavat sinua, ettäs heille antaisit ruan ajallansa.

Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.

Koskas heille annat, niin he kokoovat: koskas kätes avaat, niin he hyvyydellä ravitaan.

Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí.

Jos sinä kasvos peität, niin he hämmästyvät: koska sinä otat heidän henkensä pois, niin he hukkuvat, ja tomuksi tulevat jälleen.

Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země.

Sinä lähetät ulos henkes, niin he luoduksi tulevat, ja sinä uudistat maan muodon.

Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých.

Herran kunnia pysyy ijankaikkisesti: Herra iloitsee töissänsä.

On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří.

Hän katsahtaa maan päälle, niin se vapisee: hän rupee vuoriin, niin ne suitsevat.

Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, pokudž mne stává.

Minä veisaan Herralle minun elinaikanani, ja kiitän minun Jumalaani niinkauvan kuin minä olen.

Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu.

Minun puheeni kelpaa hänelle, ja minä iloitsen Herrassa.

Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.

Syntiset maalta lopetetaan, ja jumalattomat ei pidä silleen oleman: kiitä Herraa, sieluni, Halleluja!