Job 30

Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.

"A sada, gle, podruguju se mnome ljudi po ljetima mlađi od mene kojih oce ne bih bio metnuo ni s ovčarskim psima stada svojega.

Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.

Ta što će mi jakost ruku njihovih kad im muževna ponestane snaga ispijena glađu i oskudicom.

Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.

Glodali su u pustinji korijenje i čestar opustjelih ruševina.

Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.

Lobodu su i s grmlja lišće brali, kao kruh jeli korijenje žukino.

Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,

Od društva ljudskog oni su prognani, za njima viču k'o za lopovima.

Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.

Živjeli su po strašnim jarugama, po spiljama i u raspuklinama.

V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,

Urlik im se iz šikarja dizao; po trnjacima ležahu stisnuti.

Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.

Sinovi bezvrijednih, soj bezimenih, bičevima su iz zemlje prognani.

Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.

Rugalicom sam postao takvima i njima sada služim kao priča!

V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

Gnušaju me se i bježe od mene, ne ustežu se pljunut' mi u lice.

Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.

I jer On luk mi slomi i satrije me, iz usta svojih izbaciše uzdu.

Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.

S desne moje strane rulja ustaje, noge moje u bijeg oni tjeraju, put propasti prema meni nasiplju.

Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.

Stazu mi ruše da bi me satrli, napadaju i ne brani im nitko,

Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.

prolomom oni širokim naviru i kotrljaju se poput oluje.

Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

Strahote sve se okreću na mene, mojeg ugleda kao vjetra nesta, poput oblaka iščeznu spasenje.

A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,

Duša se moja rasipa u meni, dani nevolje na me se srušili.

Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.

Noću probada bolest kosti moje, ne počivaju boli što me glođu.

Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.

Muka mi je i halju nagrdila i stegla me k'o ovratnik odjeće.

Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.

U blato me je oborila dolje, gle, postao sam k'o prah i pepeo.

Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.

K Tebi vičem, al' Ti ne odgovaraš; pred Tobom stojim, al' Ti i ne mariš.

Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.

Prema meni postao si okrutan; rukom preteškom na me se obaraš.

Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.

U vihor me dižeš, nosiš me njime, u vrtlogu me olujnom kovitlaš.

Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

Da, znadem da si me smrti predao, saborištu zajedničkom svih živih.

Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.

Al' ne pruža li ruku utopljenik, ne viče li kad padne u nevolju?

Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.

Ne zaplakah li nad nevoljnicima, ne sažalje mi duša siromaha?

Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.

Sreći se nadah, a dođe nesreća; svjetlost čekah, a gle, zavi me tama.

Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.

Utroba vri u meni bez prestanka, svaki dan nove patnje mi donosi.

Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.

Smrknut idem, al' nitko me ne tješi; ustajem u zboru - da bih kriknuo.

Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.

Sa šakalima sam se zbratimio i nojevima postao sam drugom.

Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.

Na meni sva je koža pocrnjela, i kosti mi je sažgala ognjica.

A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.

Tužaljka mi je ugodila harfu, svirala mi glas narikača ima.