Job 29

Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

Job nastavi svoju besjedu i reče:

Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

"O, da mi je prošle proživjet' mjesece, dane one kad je Bog nada mnom bdio,

Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

kad mi je nad glavom njegov sjao žižak a kroz mrak me svjetlo njegovo vodilo,

Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

kao u dane mojih zrelih jeseni kad s mojim stanom Bog prijateljevaše,

Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

kada uz mene još bijaše Svesilni i moji me okruživahu dječaci,

Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

kada mi se noge u mlijeku kupahu, a potokom ulja ključaše mi kamen!

Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

Kada sam na vrata gradska izlazio i svoju stolicu postavljao na trg,

Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

vidjevši me, sklanjali bi se mladići, starci bi ustavši stojeći ostali.

Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

Razgovor bi prekidali uglednici i usta bi svoja rukom zatvarali.

Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

Glavarima glas bi sasvim utihnuo, za nepce bi im se zalijepio jezik.

Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

Tko god me slušao, blaženim me zvao, hvalilo me oko kad bi me vidjelo.

Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

Jer, izbavljah bijednog kada je kukao i sirotu ostavljenu bez pomoći.

Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

Na meni bješe blagoslov izgubljenih, srcu udovice ja veselje vraćah.

V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

Pravdom se ja kao haljinom odjenuh, nepristranost bje mi plaštem i povezom.

Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

Bjeh oči slijepcu i bjeh noge bogalju,

Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

otac ubogima, zastupnik strancima.

A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

Kršio sam zube čovjeku opaku, plijen sam čupao iz njegovih čeljusti.

A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

Govorah: 'U svom ću izdahnuti gnijezdu, k'o palma, bezbrojne proživjevši dane.'

Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

Korijenje se moje sve do vode pruža, na granama mojim odmara se rosa.

Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

Pomlađivat će se svagda slava moja i luk će mi se obnavljati u ruci.'

Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

Slušali su željno što ću im kazati i šutjeli da od mene savjet čuju.

Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

Na riječi mi ne bi ništa dometali i besjede su mi daždile po njima.

Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

Za mnom žudjeli su oni k'o za kišom, otvarali usta k'o za pljuskom ljetnim.

Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

Osmijeh moj bijaše njima ohrabrenje; pazili su na vedrinu moga lica.

Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

Njima ja sam izabirao putove, kao poglavar ja sam ih predvodio, kao kralj među svojim kad je četama kao onaj koji tješi ojađene.