Job 4

Temanlı Elifaz şöyle yanıtladı:

Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:

“Biri sana bir şey söylemeye çalışsa gücenir misin? Kim konuşmadan durabilir?

Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?

Evet, pek çoklarına sen ders verdin, Zayıf elleri güçlendirdin,

Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.

Tökezleyeni senin sözlerin ayakta tuttu, Titreyen dizleri sen pekiştirdin.

Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.

Ama şimdi senin başına gelince gücüne gidiyor, Sana dokununca yılgınlığa düşüyorsun.

Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.

Senin güvendiğin Tanrı’dan korkun değil mi, Umudun kusursuz yaşamında değil mi?

Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?

“Düşün biraz: Hangi suçsuz yok oldu, Nerede doğrular yıkıma uğradı?

Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?

Benim gördüğüm kadarıyla, fesat sürenler, Kötülük tohumu ekenler ektiklerini biçiyor.

Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.

Tanrı’nın soluğuyla yok oluyor, Öfkesinin rüzgarıyla tükeniyorlar.

Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.

Aslanın kükremesi, homurtusu kesildi, Dişleri kırıldı genç aslanların.

Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.

Aslan av bulamadığı için yok oluyor, Dişi aslanın yavruları dağılıyor.

Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.

“Bir söz gizlice erişti bana, Fısıltısı kulağıma ulaştı.

Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.

Gece rüyaların doğurduğu düşünceler içinde, İnsanları ağır uyku bastığı zaman,

V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,

Beni dehşet ve titreme aldı, Bütün kemiklerimi sarstı.

Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.

Önümden bir ruh geçti, Tüylerim ürperdi.

Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.

Durdu, ama ne olduğunu seçemedim. Bir suret duruyordu gözümün önünde, Çıt çıkmazken bir ses duydum:

Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:

‘Tanrı karşısında insan doğru olabilir mi? Kendisini yaratanın karşısında temiz çıkabilir mi?

Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?

Bakın, Tanrı kullarına güvenmez, Meleklerinde hata bulur da,

Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.

Çamur evlerde oturanlara, Mayası toprak olanlara, Güveden kolay ezilenlere mi güvenir?

Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.

Ömürleri sabahtan akşama varmaz, Kimse farkına varmadan sonsuza dek yok olurlar.

Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.

İçlerindeki çadır ipleri çekilince, Bilgelikten yoksun olarak ölüp giderler.’

Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.