Job 3

[] Sonunda Eyüp ağzını açtı ve doğduğu güne lanet edip şöyle dedi:

Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.

[] Sonunda Eyüp ağzını açtı ve doğduğu güne lanet edip şöyle dedi:

Nebo mluvě Job, řekl:

“Doğduğum gün yok olsun, ‘Bir oğul doğdu’ denen gece yok olsun!

Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.

Karanlığa bürünsün o gün, Yüce Tanrı onunla ilgilenmesin, Üzerine ışık doğmasın.

Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.

Karanlık ve ölüm gölgesi sahip çıksın o güne, Bulut çöksün üzerine; Işığını karanlık söndürsün.

Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.

Zifiri karanlık yutsun o geceyi, Yılın günleri arasında sayılmasın, Aylardan hiçbirine girmesin.

Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.

Kısır olsun o gece, Sevinç sesi duyulmasın içinde.

Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.

Günleri lanetleyenler, Livyatan’ı uyandırmaya hazır olanlar, O günü lanetlesin.

Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.

Akşamının yıldızları kararsın, Boş yere aydınlığı beklesin, Tan atışını görmesin.

Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.

Çünkü sıkıntı yüzü görmemem için Anamın rahminin kapılarını üstüme kapamadı.

Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.

“Neden doğarken ölmedim, Rahimden çıkarken son soluğumu vermedim?

Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?

Neden beni dizler, Emeyim diye memeler karşıladı?

Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?

Çünkü şimdi huzur içinde yatmış, Uyuyup dinlenmiş olurdum;

Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,

Yaptırdıkları kentler şimdi viran olan Dünya kralları ve danışmanlarıyla birlikte,

S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,

Evlerini gümüşle dolduran Altın sahibi önderlerle birlikte.

Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.

Neden düşük bir çocuk gibi, Gün yüzü görmemiş yavrular gibi toprağa gömülmedim?

Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?

Orada kötüler kargaşayı bırakır, Yorgunlar rahat eder.

Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.

Tutsaklar huzur içinde yaşar, Angaryacının sesini duymazlar.

Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.

Küçük de büyük de oradadır, Köle efendisinden özgürdür.

Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.

“Niçin sıkıntı çekenlere ışık, Acı içindekilere yaşam verilir?

Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?

[] Oysa onlar gelmeyen ölümü özler, Onu define arar gibi ararlar;

Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?

Mezara kavuşunca Neşeden coşar, sevinç bulurlar.

Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?

Neden yaşam verilir nereye gideceğini bilmeyen insana, Çevresini Tanrı’nın çitle çevirdiği kişiye?

Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?

Çünkü iniltim ekmekten önce geliyor, Su gibi dökülmekte feryadım.

Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.

Korktuğum, Çekindiğim başıma geldi.

To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.

Huzur yok, sükûnet yok, rahat yok, Yalnız kargaşa var.”

Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.