Job 30

Nu derimod ler de ad mig, Folk, der er yngre end jeg, hvis Fædre jeg fandt for ringe at sætte iblandt mine Hyrdehunde.

Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.

Og hvad skulde jeg med deres Hænders Kraft? Deres Ungdomskraft har de mistet,

Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.

tørrede hen af Trang og Sult. De afgnaver Ørk og Ødemark

Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.

og plukker Melde ved Krattet, Gyvelrødder er deres Brød.

Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.

Fra Samfundet drives de bort, som ad Tyve råbes der efter dem.

Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,

De bor i Kløfter, fulde af Rædsler, i Jordens og Klippernes Huler.

Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.

De brøler imellem Buske, i Tornekrat kommer de sammen,

V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,

en dum og navnløs Æt, de joges med Hug af Lande.

Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.

Men nu er jeg Hånsang for dem, jeg er dem et Samtaleemne;

Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.

de afskyr mig, holder sig fra mig, nægter sig ikke af spytte ad mig.

V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

Thi han løste min Buestreng, ydmyged mig, og foran mig kasted de Tøjlerne af.

Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.

Til højre rejser sig Ynglen, Fødderne slår de fra mig, bygger sig Ulykkesveje imod mig

Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.

min Sti har de opbrudt, de hjælper med til mit Fald, og ingen hindrer dem i det;

Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.

de kommer som gennem et gabende Murbrud, vælter sig frem under Ruiner,

Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.

Rædsler har vendt sig imod mig; min Værdighed joges bort som af Storm, min Lykke svandt som en Sky.

Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

Min Sjæl opløser sig i mig; Elendigheds Dage har ramt mig:

A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,

Natten borer i mine Knogler, aldrig blunder de nagende Smerter.

Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.

Med vældig Kraft vanskabes mit Kød, det hænger om mig, som var det min Kjortel.

Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.

Han kasted mig ud i Dynd, jeg er blevet som Støv og Aske.

Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.

Jeg skriger til dig, du svarer mig ikke, du står der og ænser mig ikke;

Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.

grum er du blevet imod mig, forfølger mig med din vældige Hånd.

Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.

Du løfter og vejrer mig hen i Stormen, og dens Brusen gennemryster mig;

Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.

thi jeg ved, du fører mig hjem til Døden, til det Hus, hvor alt levende samles.

Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

Dog, mon den druknende ej rækker Hånden ud og råber om Hjælp, når han går under?

Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.

Mon ikke jeg græder over den, som havde det hårdt, sørgede ikke min Sjæl for den fattiges Skyld?

Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.

Jeg biede på Lykke, men Ulykke kom, jeg håbed på Lys, men Mørke kom;

Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.

ustandseligt koger det i mig, Elendigheds Dage traf mig;

Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.

trøstesløs går jeg i Sorg, i Forsamlingen rejser jeg mig og råber;

Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.

Sjakalernes Broder blev jeg, Strudsenes Fælle.

Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.

Min Hud er sort, falder af, mine Knogler brænder af Hede;

Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.

min Citer er blevet til Sorg, min Fløjte til hulkende Gråd!

A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.