Job 3

Derefter oplod Job sin Mund og forbandede sin Dag,

Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.

og Job tog til Orde og sagde:

Nebo mluvě Job, řekl:

Bort med den Dag, jeg fødtes, den Nat, der sagde: "Se, en Dreng!"

Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.

Denne Dag vorde Mørke, Gud deroppe spørge ej om den, over den stråle ej Lyset frem!

Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.

Mulm og Mørke løse den ind, Tåge lægge sig over den, Formørkelser skræmme den!

Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.

Mørket tage den Nat, den høre ej hjemme blandt Årets Dage, den komme ikke i Måneders Tal!

Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.

Ja, denne Nat vorde gold, der lyde ej Jubel i den!

Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.

De, der besværger Dage, forbande den, de, der har lært at hidse Livjatan";

Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.

dens Morgenstjerner formørkes, den bie forgæves på Lys, den skue ej Morgenrødens Øjenlåg,

Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.

fordi den ej lukked mig Moderlivets Døre og skjulte Kvide for mit Blik!

Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.

Hvi døde jeg ikke i Moders Liv eller udånded straks fra Moders Skød?

Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?

Hvorfor var der Knæ til at tage imod mig, hvorfor var der Bryster at die?

Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?

Så havde jeg nu ligget og hvilet, så havde jeg slumret i Fred

Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,

blandt Konger og Jordens Styrere, der bygged sig Gravpaladser,

S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,

blandt Fyrster, rige på Guld, som fyldte deres Huse med Sølv.

Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.

Eller var jeg dog som et nedgravet Foster. som Børn, der ikke fik Lyset at se!

Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?

Der larmer de gudløse ikke mer, der hviler de trætte ud,

Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.

alle de fangne har Ro, de hører ej Fogedens Røst;

Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.

små og store er lige der og Trællen fri for sin Herre.

Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.

Hvi giver Gud de lidende Lys, de bittert sørgende Liv,

Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?

dem, som bier forgæves på Døden, graver derefter som efter Skatte,

Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?

som glæder sig til en Stenhøj, jubler, når de finder deres Grav

Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?

en Mand, hvis Vej er skjult, hvem Gud har stænget inde?

Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?

Thi Suk er blevet mit daglige Brød, mine Ve råb strømmer som Vand.

Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.

Thi hvad jeg gruer for, rammer mig, hvad jeg bæver for, kommer over mig.

To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.

Knap har jeg Fred, og knap har jeg Ro, knap har jeg Hvile, så kommer Uro!

Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.