Job 4

Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:

Tad prozbori Elifaz Temanac i reče:

Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?

"Možeš li podnijeti da ti progovorim? Ali tko se može uzdržat' od riječi!

Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.

Eto, mnoge ljude ti si poučio, okrijepio si iznemogle mišice;

Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.

riječju svojom klonule si pridizao, ojačavao si koljena klecava.

Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.

A kad tebe stiže, klonuo si duhom, na tebe kad pade, čitav si se smeo!

Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?

Zar pobožnost tvoja nadu ti ne daje, neporočnost tvoja životu ufanje?

Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?

TÓa sjeti se: nevin - propade li kada? Kada su zatrti bili pravednici?

Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.

Iz iskustva zborim: nesrećom tko ore i nevolju sije, nju će i požeti.

Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.

Od daha Božjega oni pogibaju, na gnjevni mu disaj nestaju sa zemlje.

Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.

Rika lavlja, urlik leopardov krše se k'o zubi u lavića.

Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.

Lav ugiba jer mu nesta plijena, rasuli se mladi lavičini.

Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.

Tajna riječ se meni objavila, šapat njen je uho moje čulo.

V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,

Noću, kada snovi duh obuzmu i san dubok kad na ljude pada,

Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.

strah i trepet mene su svladali, kosti moje žestoko se stresle.

Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.

Dah mi neki preko lica prođe, digoše se dlake na mom tijelu.

Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:

Stajao je netko - lica mu ne poznah - ali likom bješe pred očima mojim. Posvuda tišina; uto začuh šapat:

Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?

'Zar je smrtnik koji pred Bogom pravedan? Zar je čovjek čist pred svojim Stvoriteljem?

Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.

Ni slugama svojim više ne vjeruje, i anđele svoje za grijeh okrivljuje -

Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.

kako ne bi onda goste stanova glinenih kojima je temelj u prahu zemaljskom. Gle, kao moljce njih sveudilj satiru:

Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.

od jutra do mraka u prah pretvore, nestaju zasvagda - nitko i ne vidi.

Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.

Iščupan je kolčić njihova šatora, pogibaju skoro, mudrost ne spoznavši.'