Job 3

Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.

Napokon otvori Job usta i prokle dan svoj;

Nebo mluvě Job, řekl:

poče svoju besjedu i reče:

Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.

"O, ne bilo dana kad sam se rodio i noći što javi: 'Začeo se dječak!'

Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.

U crnu tminu dan taj nek se prometne! S visina se njega Bog ne spominjao, svjetlost sunčeva ne svijetlila mu više!

Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.

Mrak i sjena smrtna o nj se otimali, posvema ga tmina gusta prekrila, pomrčine dnevne stravom ga morile!

Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.

O, da bi ga tama svega presvojila, nek' se ne dodaje danima godine, nek' ne ulazi u brojenje mjeseci!

Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.

A noć ona bila žalosna dovijeka, ne čulo se u njoj radosno klicanje!

Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.

Prokleli je oni štono dan proklinju i Levijatana probudit' su kadri!

Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.

Pomrčale zvijezde njezina svanuća, zaludu se ona vidjelu nadala, i zorinih vjeđa ne gledala nigda!

Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.

Što mi od utrobe ne zatvori vrata da sakrije muku od mojih očiju!

Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?

Što nisam mrtav od krila materina, što ne izdahnuh izlazeć' iz utrobe?

Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?

Čemu su me dva koljena prihvatila i dojke dvije da me nejaka podoje?

Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,

U miru bih vječnom počivao sada, spavao bih, pokoj svoj bih uživao

S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,

s kraljevima i savjetnicima zemlje koji su sebi pogradili grobnice,

Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.

ili s knezovima, zlatom bogatima, što su kuće svoje srebrom napunili.

Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?

Ne bih bio - k'o nedonošče zakopano, k'o novorođenče što svjetla ne vidje.

Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.

Zlikovci se više ne obijeste ondje, iznemogli tamo nalaze počinka.

Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.

Sužnjeve na miru tamo ostavljaju: ne slušaju više poviku stražara.

Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.

Malen ondje leži zajedno s velikim, rob je slobodan od gospodara svoga.

Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?

Čemu darovati svjetlo nesretniku i život ljudima zagorčene duše

Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?

koji smrt ištu, a ona ne dolazi, i kao za blagom za njome kopaju?

Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?

Grobnom bi se humku oni radovali, klicali od sreće kad bi grob svoj našli.

Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?

Što će to čovjeku kom je put sakriven, koga je Bog sa svih strana zapriječio?

Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.

Zato videć' hranu, uzdahnuti moram, k'o voda se moji razlijevaju krici.

To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.

Obistinjuje se moje strahovanje, snalazi me, evo, čega god se bojah.

Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.

Pokoja ni mira meni više nema, u mukama mojim nikad mi počinka."