Job 3

Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.

Nebo mluvě Job, řekl:

Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.

Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.

Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.

Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.

Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.

Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.

Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.

Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.

Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?

Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?

Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,

S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,

Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.

Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?

Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.

Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.

Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.

Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?

Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?

Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?

Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?

Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.

To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.

Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.