Job 7

militia est vita hominis super terram et sicut dies mercennarii dies eius

Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.

sicut servus desiderat umbram et sicut mercennarius praestolatur finem operis sui

Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:

sic et ego habui menses vacuos et noctes laboriosas enumeravi mihi

Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.

si dormiero dico quando consurgam et rursum expectabo vesperam et replebor doloribus usque ad tenebras

Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.

induta est caro mea putredine et sordibus pulveris cutis mea aruit et contracta est

Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.

dies mei velocius transierunt quam a texente tela succiditur et consumpti sunt absque ulla spe

Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.

memento quia ventus est vita mea et non revertetur oculus meus ut videat bona

Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,

nec aspiciet me visus hominis oculi tui in me et non subsistam

Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.

sicut consumitur nubes et pertransit sic qui descenderit ad inferos non ascendet

Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,

nec revertetur ultra in domum suam neque cognoscet eum amplius locus eius

Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.

quapropter et ego non parcam ori meo loquar in tribulatione spiritus mei confabulabor cum amaritudine animae meae

Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.

numquid mare sum ego aut cetus quia circumdedisti me carcere

Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?

si dixero consolabitur me lectulus meus et relevabor loquens mecum in strato meo

Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:

terrebis me per somnia et per visiones horrore concuties

Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,

quam ob rem elegit suspendium anima mea et mortem ossa mea

Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.

desperavi nequaquam ultra iam vivam parce mihi nihil enim sunt dies mei

Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.

quid est homo quia magnificas eum aut quia ponis erga eum cor tuum

Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?

visitas eum diluculo et subito probas illum

A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?

usquequo non parces mihi nec dimittis me ut gluttiam salivam meam

Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?

peccavi quid faciam tibi o custos hominum quare posuisti me contrarium tibi et factus sum mihimet ipsi gravis

Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?

cur non tolles peccatum meum et quare non auferes iniquitatem meam ecce nunc in pulvere dormiam et si mane me quaesieris non subsistam

Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.