Job 3

Derefter oplot Job sin munn og forbannet den dag han blev født.

Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.

Job tok til orde og sa:

Nebo mluvě Job, řekl:

Til grunne gå den dag da jeg blev født, og den natt som sa: Et guttebarn er undfanget!

Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.

Måtte den dag bli til mørke! Måtte Gud i det høie ikke spørre efter den, og intet lys stråle over den!

Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.

Gid mørke og dødsskygge må kreve den tilbake, gid skyer må leire sig over den, gid alt som gjør en dag mørk, må skremme den!

Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.

Den natt - måtte mulm ta den! Den glede sig ikke blandt årets dager, den komme ikke med i måneders tall!

Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.

Ja, ufruktbar bli den natt! Aldri lyde det jubel i den!

Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.

Måtte de som forbanner dager, ønske ondt over den, de som er kyndige i å mane frem Leviatan!

Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.

Gid dens demrings stjerner må bli mørke! La den vente på lys, uten at det kommer! Måtte den aldri skue morgenrødens øielokk -

Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.

fordi den ikke stengte døren til min mors liv og skjulte møie for mine øine.

Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.

Hvorfor døde jeg ikke i mors liv? Hvorfor utåndet jeg ikke straks i fødselsstunden?

Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?

Hvorfor tok knær imot mig, og hvorfor bryster som jeg kunde die?

Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?

For da kunde jeg nu ligge og hvile; jeg kunde sove og hadde da ro -

Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,

sammen med konger og jordens styrere, som bygget sig ruiner,

S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,

eller med fyrster som eide gull, som fylte sine hus med sølv;

Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.

eller jeg var nu ikke til, likesom et nedgravd, ufullbåret foster, lik barn som aldri så lyset.

Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?

Der har de ugudelige holdt op å rase, og der hviler de trette.

Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.

Der har alle fanger ro, de hører ikke driverens røst.

Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.

Liten og stor er der like, og trælen er fri for sin herre.

Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.

Hvorfor gir han den lidende lys, og liv til dem som bærer sorg i sitt hjerte,

Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?

dem som venter på døden uten at den kommer, og som leter efter den ivrigere enn efter skjulte skatter,

Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?

dem som gleder sig like til jubel, som fryder sig når de finner en grav -

Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?

til den mann hvis vei er skjult for ham, og som Gud har stengt for på alle kanter?

Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?

For mine sukk er blitt mitt daglige brød, og mine klager strømmer som vannet.

Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.

For alt det fryktelige jeg reddes for, det rammer mig, og det jeg gruer for, det kommer over mig.

To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.

Jeg har ikke fred, ikke ro, ikke hvile - det kommer alltid ny uro.

Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.