Job 7

Har Mennesket på Jord ej Krigerkår? Som en Daglejers er hans Dage.

Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.

Som Trællen, der higer efter Skygge som Daglejeren, der venter på Løn,

Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:

så fik jeg Skuffelses Måneder i Arv kvalfulde Nætter til Del.

Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.

Når jeg lægger mig, siger jeg: "Hvornår er det Dag, af jeg kan stå op?" og når jeg står op: "Hvornår er det Kvæld?" Jeg mættes af Uro, til Dagen gryr.

Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.

Mit Legeme er klædt med Orme og Skorpe, min Hud skrumper ind og væsker.

Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.

Raskere end Skyttelen flyver mine Dage, de svinder bort uden Håb.

Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.

Kom i Hu, at mit Liv er et Pust, ej mer får mit Øje Lykke at skue!

Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,

Vennens Øje skal ikke se mig, dit Øje søger mig - jeg er ikke mere.

Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.

Som Skyen svinder og trækker bort, bliver den, der synker i Døden, borte,

Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,

han vender ej atter hjem til sit Hus, hans Sted får ham aldrig at se igen.

Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.

Så vil jeg da ej lægge Bånd på min Mund, men tale i Åndens Kvide, sukke i bitter Sjælenød.

Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.

Er jeg et Hav, eller er jeg en Drage, siden du sætter Vagt ved mig?

Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?

Når jeg tænker, mit Leje skal lindre mig, Sengen lette mit Suk,

Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:

da ængster du mig med Drømme, skræmmer mig op ved Syner,

Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,

så min Sjæl vil hellere kvæles. hellere dø end lide.

Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.

Nu nok! Jeg lever ej evigt, slip mig, mit Liv er et Pust!

Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.

Hvad er et Menneske, at du regner ham og lægger Mærke til ham,

Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?

hjemsøger ham hver Morgen, ransager ham hvert Øjeblik?

A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?

Når vender du dog dit Øje fra mig, slipper mig, til jeg har sunket mit Spyt?

Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?

Har jeg syndet, hvad skader det dig, du, som er Menneskets Vogter? Hvi gjorde du mig til Skive, hvorfor blev jeg dig til Byrde?

Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?

Hvorfor tilgiver du ikke min Synd og lader min Brøde uænset? Snart ligger jeg jo under Mulde, du søger mig - og jeg er ikke mere!

Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.