Job 4

Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:

Därefter tog Elifas från Teman till orda och sade:

Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?

 Misstycker du, om man dristar tala till dig?  Vem kan hålla tillbaka sina ord?

Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.

 Se, många har du visat till rätta,  och maktlösa händer har du stärkt;

Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.

 dina ord hava upprättat den som stapplade,  och åt vacklande knän har du givit kraft.

Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.

 Men nu, då det gäller dig själv, bliver du otålig,  när det är dig det drabbar, förskräckes du.

Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?

 Skulle då icke din gudsfruktan vara din tillförsikt  och dina vägars ostrafflighet ditt hopp?

Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?

 Tänk efter: när hände det att en oskyldig fick förgås?  och var skedde det att de redliga måste gå under?

Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.

 Nej, så har jag sett det gå, att de som plöja fördärv  och de som utså olycka, de skörda och sådant;

Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.

 för Guds andedräkt förgås de  och för en fnysning av hans näsa försvinna de.

Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.

 Ja, lejonets skri och rytarens röst måste tystna,  och unglejonens tänder brytas ut;

Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.

 Det gamla lejonet förgås, ty det finner intet rov,  och lejoninnans ungar bliva förströdda.

Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.

 Men till mig smög sakta ett ord,  mitt öra förnam det likasom en viskning,

V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,

 När tankarna svävade om vid nattens syner  och sömnen föll tung på människorna,

Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.

 då kom en förskräckelse och bävan över mig,  med rysning fyllde den alla ben i min kropp.

Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.

 En vindpust for fram över mitt ansikte,  därvid reste sig håren på min kropp.

Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:

 Och något trädde inför mina ögon,  en skepnad vars form jag icke skönjde;  och jag hörde en susning och en röst:

Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?

 »Kan då en människa hava rätt mot Gud  eller en man vara ren inför sin skapare?

Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.

 Se, ej ens på sina tjänare kan han förlita sig,  jämväl sina änglar måste han tillvita fel;

Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.

 huru mycket mer då dem som bo i hyddor av ler,  dem som hava sin grundval i stoftet!  De krossas sönder så lätt som mal;

Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.

 när morgon har bytts till afton, ligga de slagna;  innan man aktar därpå, hava de förgåtts för alltid.

Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.

 Ja, deras hyddas fäste ryckes bort för dem,  oförtänkt måste de dö.»