Job 4

Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:

Da tok Elifas fra Teman til orde og sa:

Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?

Om en prøvde å tale et ord til dig, vilde du da ta det ille op? Men hvem kan vel holde sine ord tilbake?

Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.

Du har selv vist mange til rette, og maktløse hender styrket du;

Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.

dine ord reiste den snublende op, og synkende knær gjorde du sterke.

Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.

Men nu, når det gjelder dig selv, blir du utålmodig, når det rammer dig, blir du forferdet.

Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?

Er ikke din gudsfrykt din tillit, din ulastelige ferd ditt håp?

Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?

Tenk efter: Hvem omkom uskyldig, og hvor gikk rettskafne til grunne?

Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.

Efter det jeg har sett, har de som pløide urett og sådde nød, også høstet det.

Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.

De omkom for Guds ånde, og for hans vredes pust blev de til intet.

Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.

Løvens brøl og dens fryktelige røst hørtes ikke lenger, og ungløvenes tenner blev knust.

Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.

Løven omkom av mangel på rov, og løvinnens unger blev adspredt.

Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.

Og til mig stjal sig et ord; det lød for mitt øre som en hvisken,

V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,

under skiftende tanker ved nattlige syner, når dyp søvn faller på menneskene.

Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.

Frykt og beven kom over mig, så alle mine ben tok til å skjelve.

Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.

Og en ånd fór forbi mitt åsyn; hårene på mitt legeme reiste sig.

Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:

Den blev stående, men jeg skjelnet ikke klart hvorledes den så ut - det var en skikkelse som stod der for mine øine; jeg hørte en stille susen og en røst:

Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?

Er et menneske rettferdig for Gud, eller en mann ren for sin skaper?

Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.

Se, på sine tjenere stoler han ikke, og hos sine engler finner han feil,

Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.

hvor meget mere da hos dem som bor i hus av ler, og som har sin grunnvoll i støvet - de som knuses lettere enn møll.

Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.

Fra morgen til aften - så er de sønderslått; uten at nogen akter på det, går de til grunne for alltid.

Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.

Blir ikke teltsnoren dradd ut hos dem? De dør, men ikke i visdom.