Job 7

Is there not an appointed time to man upon earth? are not his days also like the days of an hireling?

Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.

As a servant earnestly desireth the shadow, and as an hireling looketh for the reward of his work:

Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:

So am I made to possess months of vanity, and wearisome nights are appointed to me.

Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.

When I lie down, I say, When shall I arise, and the night be gone? and I am full of tossings to and fro unto the dawning of the day.

Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.

My flesh is clothed with worms and clods of dust; my skin is broken, and become loathsome.

Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.

My days are swifter than a weaver's shuttle, and are spent without hope.

Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.

O remember that my life is wind: mine eye shall no more see good.

Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,

The eye of him that hath seen me shall see me no more: thine eyes are upon me, and I am not.

Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.

As the cloud is consumed and vanisheth away: so he that goeth down to the grave shall come up no more.

Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,

He shall return no more to his house, neither shall his place know him any more.

Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.

Therefore I will not refrain my mouth; I will speak in the anguish of my spirit; I will complain in the bitterness of my soul.

Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.

Am I a sea, or a whale, that thou settest a watch over me?

Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?

When I say, My bed shall comfort me, my couch shall ease my complaint;

Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:

Then thou scarest me with dreams, and terrifiest me through visions:

Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,

So that my soul chooseth strangling, and death rather than my life.

Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.

I loathe it; I would not live alway: let me alone; for my days are vanity.

Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.

What is man, that thou shouldest magnify him? and that thou shouldest set thine heart upon him?

Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?

And that thou shouldest visit him every morning, and try him every moment?

A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?

How long wilt thou not depart from me, nor let me alone till I swallow down my spittle?

Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?

I have sinned; what shall I do unto thee, O thou preserver of men? why hast thou set me as a mark against thee, so that I am a burden to myself?

Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?

And why dost thou not pardon my transgression, and take away mine iniquity? for now shall I sleep in the dust; and thou shalt seek me in the morning, but I shall not be.

Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.