Job 7

La vita dell’uomo sulla terra è una milizia; i giorni suoi son simili ai giorni d’un operaio.

Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.

Come lo schiavo anela l’ombra e come l’operaio aspetta il suo salario,

Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:

così a me toccan mesi di sciagura, e mi sono assegnate notti di dolore.

Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.

Non appena mi corico, dico: "Quando mi leverò?" Ma la notte si prolunga, e mi sazio d’agitazioni infino all’alba.

Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.

La mia carne è coperta di vermi e di croste terrose, la mia pelle si richiude, poi riprende a suppurare.

Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.

I miei giorni sen vanno più veloci della spola, si consumano senza speranza.

Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.

Ricordati, che la mia vita e un soffio! L’occhio mio non vedrà più il bene.

Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,

Lo sguardo di chi ora mi vede non mi potrà più scorgere; gli occhi tuoi mi cercheranno, ma io non sarò più.

Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.

La nuvola svanisce e si dilegua; così chi scende nel soggiorno de’ morti non ne risalirà;

Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,

non tornerà più nella sua casa, e il luogo ove stava non lo riconoscerà più.

Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.

Io, perciò, non terrò chiusa la bocca; nell’angoscia del mio spirito io parlerò, mi lamenterò nell’amarezza dell’anima mia.

Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.

Son io forse il mare o un mostro marino che tu ponga intorno a me una guardia?

Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?

Quando dico: "Il mio letto mi darà sollievo, il mio giaciglio allevierà la mia pena",

Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:

tu mi sgomenti con sogni, e mi spaventi con visioni;

Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,

sicché l’anima mia preferisce soffocare, preferisce a queste ossa la morte.

Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.

Io mi vo struggendo; non vivrò sempre; deh, lasciami stare; i giorni miei non son che un soffio.

Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.

Che cosa è l’uomo che tu ne faccia tanto caso, che tu ponga mente ad esso,

Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?

e lo visiti ogni mattina e lo metta alla prova ad ogni istante?

A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?

Quando cesserai di tener lo sguardo fisso su me? Quando mi darai tempo d’inghiottir la mia saliva?

Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?

Se ho peccato, che ho fatto a te, o guardiano degli uomini? Perché hai fatto di me il tuo bersaglio? A tal punto che son divenuto un peso a me stesso?

Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?

E perché non perdoni le mie trasgressioni e non cancelli la mia iniquità? Poiché presto giacerò nella polvere; e tu mi cercherai, ma io non sarò più".

Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.