Job 6

Odpovídaje pak Job, řekl:

Тогава Йов отговори и каза:

Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.

О, да би се претеглила моята печал и да би се поставила с нея на везните и злочестината ми!

Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.

Защото тогава тя би била по-тежка от пясъка на моретата — затова думите ми са били необмислени.

Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.

Защото стрелите на Всемогъщия са вътре в мен и духът ми от отровата им пие; Божиите ужаси се опълчват против мен.

Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?

Дивото магаре реве ли при тревата; или говедото мучи ли при храната си?

Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?

Яде ли се безвкусното без сол и има ли вкус в белтъка на яйцето?

Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.

Душата ми отказваше да ги докосне, те ми станаха като безвкусното ми ястие.

Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,

О, да би ми се изпълнила молбата, да ми дадеше Бог копнежа ми!

Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.

Да благоволеше Бог да ме смаже, да отпуснеше ръката Си и да ме отсечеше!

Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.

Това щеше да ми бъде още утеха и щях да се радвам в безжалостна скръб, че не отрекох думите на Светия.

Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?

Каква е силата ми, че да издържа и какъв е краят ми, че да удължа живота си?

Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?

Силата ми сила каменна ли е и плътта ми бронз ли е?

Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,

Не изчезна ли в мен помощта ми и не се ли отдалечи от мен избавлението?

Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?

На наскърбения трябва съжаление от приятеля му, иначе ще остави страха от Всемогъщия.

Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,

Братята ми постъпиха измамно като поток, като пороите на потоците, които отминават,

Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.

които са мътни от леда и в които се крие снегът.

V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.

Когато се стопли, пресъхват, когато е горещо, изчезват от мястото си.

Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.

Кервани се отклоняват от пътя им, отиват в пустошта и загиват.

To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,

Теманските кервани гледаха, савските пътници се надяваха на тях.

Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.

Опозориха се в надеждата си, дойдоха там и се посрамиха.

Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.

Сега и вие станахте никакви — видяхте ужас и се уплашихте.

Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?

Казах ли аз: Донесете ми! — или: Дайте ми дар от имота си! —

Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?

или: Избавете ме от ръката на притеснителя! — или: Изкупете ме от ръката на насилниците?

Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.

Поучете ме, и аз ще млъкна; покажете ми в какво съм се заблудил.

Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?

Колко са здрави правите думи, но какво изобличава вашето изобличение?

Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?

Смятате ли да изобличите думи? Говоренето на отчаяния е на вятъра!

Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.

Вие бихте хвърлили жребий за сирачето и бихте се пазарили за приятеля си.

A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.

А сега, благоволете да ме погледнете, защото аз няма да ви лъжа в лицето.

Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.

Обърнете сега; нека няма неправда! Да! Обърнете се — правдата ми все още стои!

A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?

Има ли неправда на езика ми? Не може ли небцето ми да различи лошото?