Job 7

Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.

Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:

Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.

Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.

Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.

Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.

Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,

Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.

Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,

Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.

Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.

Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?

Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:

Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,

Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.

Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.

Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?

A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?

Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?

Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?

Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.