Job 6

Odpovídaje pak Job, řekl:

Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.

Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.

Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.

Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?

Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?

Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.

Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,

Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.

Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.

Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?

Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?

Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,

Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?

Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,

Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.

V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.

Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.

To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,

Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.

Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.

Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?

Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?

Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.

Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?

Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?

Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.

A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.

Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.

A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?