Job 16

Da tok Job til orde og sa:

A odpovídaje Job, řekl:

Jeg har hørt meget som dette; I er plagsomme trøstere alle sammen.

Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.

Blir det aldri ende på de vindige ord? Eller hvad egger dig til å svare?

Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?

Også jeg kunde tale som I; om I var i mitt sted, kunde jeg sette ord sammen mot eder, og jeg kunde ryste på hodet over eder;

Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?

jeg kunde styrke eder med min munn, og mine lebers medynk kunde stille eders smerte.

Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.

Om jeg taler, stilles ikke min smerte, og lar jeg det være, hvad lindring får jeg da?

Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.

Ja, nu har han trettet mig ut; du har ødelagt hele mitt hus.

Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.

Og du grep mig fatt - det blev et vidne mot mig; min magerhet stod op imot mig, like i mitt åsyn vidnet den mot mig.

A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje.

Hans vrede sønderrev mig og forfulgte mig; han skar tenner imot mig; som min motstander hvesset han sine øine mot mig.

Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.

De spilet op sin munn mot mig, med hån slo de mine kinnben; alle slo de sig sammen mot mig.

Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.

Gud gir mig i urettferdige folks vold og styrter mig i ugudelige menneskers hender.

Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.

Jeg levde i ro; da sønderbrøt han mig, han grep mig i nakken og sønderknuste mig, han satte mig op til skive for sig.

Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.

Hans skyttere kringsatte mig, han kløvde mine nyrer uten barmhjertighet; han øste ut min galle på jorden.

Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.

Han rev i mig rift på rift; han stormet mot mig som en kjempe.

Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.

Jeg har sydd sekk om min hud og stukket mitt horn i støvet;

Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.

mitt ansikt er rødt av gråt, og over mine øielokk ligger det dødsskygge.

Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.

Og dog er det ingen urett i mine hender, og min bønn er ren.

Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest.

Å jord, dekk ikke mitt blod, og måtte det ikke være noget sted hvor mitt skrik stanser!

Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé.

Selv nu har jeg mitt vidne i himmelen og i det høie en som kan stadfeste mine ord.

Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.

Stadig spotter mine venner mig; mot Gud skuer gråtende mitt øie,

Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.

at han må la mannen få rett i hans strid med Gud og menneskebarnet rett mot hans næste;

Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.

for få år vil det gå før jeg vandrer den vei som jeg ikke vender tilbake.

Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.