Job 16

Тогава Йов отговори и каза:

A odpovídaje Job, řekl:

Много такива съм слушал; окаяни утешители сте всички вие!

Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.

Имат ли край вятърничавите думи? Или какво те подбужда да отговаряш?

Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?

Аз също можех да говоря като вас, да бе душата ви на мястото на моята душа. Можех думи против вас да трупам и глава да клатя срещу вас.

Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?

Аз бих ви укрепил с устата си и утехата на устните ми би донесла облекчение.

Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.

Ако говоря, болката ми не олеква, ако мълча, какво ме облекчава?

Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.

Но Той сега ме изтощи. Ти цялото ми домочадие опустоши.

Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.

Сграбчил си ме и това е за свидетелство; мършавостта ми се изправя против мен и свидетелства в лицето ми.

A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje.

Гневът Му ме разкъсва и преследва, със зъби скърца против мен, като противник остри против мен очите си.

Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.

Отварят против мен устата си, по бузата ме удрят със презрение и против мен събират се.

Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.

Бог ме предава на неправедния, в ръцете на безбожните ме хвърля.

Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.

Бях в покой — Той ме разтърси, за врата ме хвана и разби ме, за Свой прицел ме постави.

Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.

Стрелците Му ме обикалят — пронизва без пощада бъбреците ми, излива жлъчката ми на земята.

Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.

Разцепва ме със пролом върху пролом, връх мен се спуска като великан.

Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.

Върху кожата си вретище уших и рога си в пръстта окалях.

Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.

Лицето ми от плач подпухна и смъртна сянка е върху клепачите ми,

Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.

макар в ръцете ми насилие да няма и да е чиста моята молитва.

Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest.

О, земьо, не покривай ти кръвта ми и нека няма място за вика ми!

Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé.

Ето, и сега свидетелят ми е в небето и този, що свидетелства за мен — във висините.

Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.

Приятелите ми ми се присмиват. Окото ми рони сълзи към Бога,

Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.

за да защити правото на човек пред Бога и на човешки син — пред ближния му.

Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.

Защото преброените години отминават и аз ще отида на път, от който няма да се върна.

Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.