Psalms 74

En læresalme av Asaf. Hvorfor, Gud, har du forkastet oss for evig tid? Hvorfor ryker din vrede mot den hjord du før?

Vyučující, Azafův. Proč, ó Bože, nás tak do konce zamítáš? Proč roznícena jest prchlivost tvá proti stádci pastvy tvé?

Kom i hu din menighet, som du vant din i fordums tid, som du gjenløste til å være din arvs stamme, Sions berg, hvor du tok bolig!

Rozpomeň se na shromáždění své, jehož jsi od starodávna dobyl a vykoupil, na proutek dědictví svého, na Sion horu tuto, na níž přebýváš.

Opløft dine trin til de evige grushoper! Alt har fienden fordervet i helligdommen.

Přispějž k hrozným pustinám. Jak všecko pohubil nepřítel v svatyni!

Dine motstandere har brølt midt i ditt forsamlingshus; de har satt sine egne tegn op til tegn.

Řvali nepřátelé tvoji u prostřed shromáždění tvých, a na znamení toho zanechali množství korouhví svých.

Det var et syn som når økser løftes i tykke skogen.

Za hrdinu jmín byl ten, kterýž co nejvýše zdvihl sekeru, roubaje vazbu dříví jeho.

Og nu, alt det som fantes av billedverk, det slo de sønder med øks og hammer.

A nyní již řezby jeho napořád sekerami a palicemi otloukají.

De har satt ild på din helligdom; like til grunnen har de vanhelliget ditt navns bolig.

Uvrhli oheň do svatyně tvé, na zem zřítivše, poškvrnili příbytku jména tvého.

De har sagt i sitt hjerte: Vi vil ødelegge dem alle tilsammen! De har opbrent alle Guds forsamlingshus i landet.

Řekli v srdci svém: Vyhubme je napořád. Takž vypálili všecky stánky Boha silného v zemi.

Våre egne tegn ser vi ikke; det er ikke nogen profet mere, ikke nogen hos oss som vet hvor lenge det skal vare.

Znamení svých nevidíme, jižť není proroka, aniž jest mezi námi, kdo by věděl, dokud to stane.

Hvor lenge, Gud, skal motstanderen håne, fienden forakte ditt navn evindelig?

I dokudž, ó Bože, útržky činiti bude odpůrce? A nepřítel ustavičně-liž rouhati se bude jménu tvému?

Hvorfor drar du din hånd, din høire hånd tilbake? Ta den ut av din barm og ødelegg!

Proč zdržuješ ruku svou, a pravice své z lůna svého nevzneseš?

Gud er dog min konge fra fordums tid, han som skaper frelse på den vide jord.

Však jsi ty, Bože, král můj od starodávna, působíš hojné spasení u prostřed země.

Du er den som skilte havet med din styrke, knuste dragenes hoder på vannene.

Ty silou svou rozdělil jsi moře, a potřels hlavy draků u vodách.

Du sønderslo Leviatans hoder, du gav den til føde for ørkenens folk.

Ty jsi potřel hlavu Leviatanovi, dal jsi jej za pokrm lidu na poušti.

Du lot kilde og bekk bryte frem, du uttørket evige strømmer.

Ty jsi otevřel vrchoviště a potoky, ty jsi osušil i řeky prudké.

Dig hører dagen til, dig også natten; du har skapt himmellysene og solen.

Tvůjť jest den, tvá jest také i noc, světlo i slunce ty jsi učinil.

Du har fastsatt alle jordens grenser; sommer og vinter - du har dannet dem.

Ty jsi založil všecky končiny země, léto i zimy ty jsi sformoval.

Kom dette i hu: Fienden har hånet Herren, og et dårlig folk har foraktet ditt navn!

Rozpomeniž se na to, že útržky činil ten odpůrce Hospodinu, a lid bláznivý jak se jménu tvému rouhal.

Overgi ikke din turteldue til den mordlystne skare, glem ikke dine elendiges skare evindelig!

Nevydávejž té zběři duše hrdličky své,na stádce chudých svých nezapomínej se na věky.

Se til pakten! For landets mørke steder er fulle av volds boliger.

Ohlédni se na smlouvu; nebo plní jsou i nejtmavější koutové země peleší ukrutnosti.

La ikke den undertrykte vende tilbake med skam, la den elendige og fattige love ditt navn!

Nechažť bídní neodcházejí s hanbou, chudý a nuzný ať chválí jméno tvé.

Reis dig, Gud, før din sak, kom i hu at du blir hånet av dåren hele dagen!

Povstaniž, ó Bože, a veď při svou, rozpomeň se na pohanění, kteréžť se děje od nesmyslných na každý den.

Glem ikke dine fienders røst, dine motstanderes bulder, som stiger op all tid!

Nezapomínej se na vykřikování svých nepřátel, a na hluk proti tobě povstávajících, kterýž se silí ustavičně.