Job 37

Poslouchejte pilně hřmotného hlasu jeho, a zvuku z úst jeho pocházejícího.

Da, od toga i moje srce drhti i s mjesta svoga iskočiti hoće.

Pode všecka nebesa jej rozprostírá, a světlo své k krajům země.

Čujte, čujte gromor glasa njegova, tutnjavu što mu iz usta izlazi.

Za nímž zvučí hlukem, a hřímá hlasem důstojnosti své, aniž mešká s jinými věcmi, když se slýchá hlas jeho.

Gle, munja lijeće preko cijelog neba - i sijevne blijesak s kraja na kraj zemlje -

Bůh silný hřímá hlasem svým předivně, činí veliké věci, a však nemůžeme rozuměti, jak.

iza nje silan jedan glas se ori: to On gromori glasom veličajnim. Munje mu lete, nitko ih ne priječi, tek što mu je glas jednom odjeknuo.

Sněhu zajisté říká: Buď na zemi, tolikéž pršce dešťové, ano i přívalu násilnému.

Da, Bog gromori glasom veličajnim, djela velebna, neshvatljiva stvara.

Zavírá ruku všelikého člověka, aby žádný z lidí nemohl konati díla svého.

Kad snijegu kaže: 'Zasniježi po zemlji!' i pljuskovima: 'Zapljuštite silno!'

Tehdáž i zvěř vchází do skrýše, a v peleších svých obývá.

svakom čovjeku zapečati ruke da svi njegovo upoznaju djelo.

Z skrýše vychází vichřice, a od půlnoční strany zima.

U brlog se tad zvijeri sve uvuku i na svojem se šćućure ležaju.

Dchnutím Bůh silný dává mráz, až se široké vody zavírají.

S južne se strane podiže oluja, a studen vjetri sjeverni donose.

Také i při svlažování země pohybuje oblakem, a rozhání mračno světlem svým.

Već led od daha Božjega nastaje i vodena se kruti površina.

A tentýž sem i tam obrací se moudrostí jeho, aby činil, což by mu koli přikázal na tváři okršlku zemského.

I opet vodom puni on oblake, i sijevat' stanu oblaci munjama;

Buď k trestání, neb pro zemi svou, buď k prokazování dobrotivosti, spraví to, že se postaví.

kruže posvuda po volji njegovoj, što im naloži, to će izvršiti na licu cijelog kruga zemaljskoga.

Pozorujž toho, Jobe, zastav se a podívej se divům Boha silného.

Šalje ih - ili da kazni narode, ili da ih milosrđem obdari.

Víš-li, kdy Bůh ukládá co o těch věcech, aneb kdy chce osvěcovati světlem oblaky své?

Poslušaj ovo, Jobe, umiri se i promotri djela Božja čudesna.

Znáš-li, jak se vznášejí oblakové, a jiné divy dokonalého v uměních?

Znaš li kako Bog njima zapovijeda, kako munju iz oblaka svog pušta?

A že tě roucho tvé zahřívati bude, když Bůh zemi pokojnou činí větry poledními?

Znaš li o čem vise gore oblaci? Čudesna to su znanja savršenog.

Roztahoval-li jsi s ním nebesa trvánlivá, k zrcadlu slitému podobná?

Kako ti gore od žege haljine u južnom vjetru kad zemlja obamre?

Poukaž nám, co bychom řekli jemu; nebo nemůžeme ani řeči zpořádati pro temnost.

Zar si nebesa s njim ti razapeo, čvrsta poput ogledala livenog?

Zdaž jemu kdo oznámí, co bych já mluvil? Pakli by kdo za mne mluvil, jistě že by byl sehlcen.

DÓe naputi me što da mu kažemo: zbog tmine se ne snalazimo više.

Ano nyní nemohou patřiti lidé na světlo, když jest jasné na oblacích, když je vítr prochází a vyčišťuje,

Zar ćeš mu reći: 'Hoću govoriti'? Ili na propast vlastitu pristati?

Od půlnoční strany s jasnem jako zlato přicházeje, ale v Bohu hroznější jest sláva.

Tko, dakle, može u svjetlost gledati na nebesima što se sja blistavo kada oblake rastjeraju vjetri?

Všemohoucí, jehož vystihnouti nemůžeme, ač jest veliký v moci, však soudem a přísnou spravedlností netrápí.

Sa sjevera k'o zlato je bljesnulo: veličanstvom strašnim Bog se odjenu!

Protož bojí se ho lidé; neohlédá se na žádného z těch, kdož jsou moudrého srdce.

Da, Svesilnog doseći ne možemo, neizmjeran je u moći i sudu, velik u pravdi, nikog on ne tlači.

Zato ljudi svi neka ga se boje! Na mudrost oholu on i ne gleda!"