Job 24

Zašto Svesilni ne promatra vremena, a dane njegove ne vide mu vjernici?

Proč by od Všemohoucího neměli býti skryti časové, a ti, kteříž jej znají, neměli neviděti dnů jeho?

Bezbožnici pomiču granice, otimaju stado i pasu ga.

Bezbožníť nyní mezníky přenášejí, a stádo, kteréž mocí zajali, pasou.

Sirotama odvode magarca, udovi u zalog vola dižu.

Osla sirotků zajímají, v zástavě berou vola od vdovy.

Siromahe tjeraju sa puta; skrivaju se ubogari zemlje.

Strkají nuznými s cesty, musejí se vůbec skrývati chudí na světě.

K'o magarci divlji u pustinji zarana idu da plijen ugrabe: pustinja im hrani mališane.

Aj, oni jako divocí oslové na poušti, vycházejí jako ku práci své, ráno přivstávajíce k loupeži; poušť jest chléb jejich i dětí jejich.

Po tuđem polju oni pabirče, paljetkuju vinograd opakog.

Na cizím poli žnou, a z vinic bezbožníci sbírají.

Goli noće, nemaju haljine, ni pokrivača protiv studeni.

Nahé přivodí k tomu, aby nocovati musili bez roucha, nemajíce se čím přiodíti na zimě.

Oni kisnu na planinskom pljusku; bez skloništa uz hrid se zbijaju.

A přívalem v horách moknouce, nemajíce obydlí, k skále se přivinouti musejí.

Otkidaju od sise sirotu, ubogom u zalog dijete grabe.

Loupí sirotky, kteříž jsou při prsích, a od chudého základ berou.

Goli hode, nemaju haljina; izgladnjeli, tuđe snoplje nose.

Nahého opouštějí , že musí choditi bez oděvu, a ti, kteříž snášejí snopy, v hladu zůstávati.

Oni mlina za ulje nemaju; ožednjeli, gaze u kacama.

Ti, jenž mezi zdmi jejich olej vytlačují, a presy tlačí, žíznějí.

Samrtnici hropću iz gradova, ranjenici u pomoć zazivlju. Al' na sve to Bog se oglušuje.

Lidé v městech lkají, a duše zraněných volají, Bůh pak přítrže tomu nečiní.

Ima onih koji mrze svjetlost: ne priznaju njezinih putova niti se staza drže njezinih.

Oniť jsou ti, kteříž odporují světlu, a neznají cest jeho, aniž chodí po stezkách jeho.

Za mraka se diže ubojica, kolje ubogog i siromaha. U gluhoj se noći lopov skiće [16a] i u tmini provaljuje kuće.

Na úsvitě povstávaje vražedlník, morduje chudého a nuzného, a v noci jest jako zloděj.

Sumrak žudi oko preljubnika: 'Nitko me vidjet neće', kaže on i zastire velom svoje lice.

Tolikéž oko cizoložníka šetří soumraku, říkaje: Nespatříť mne žádný, a tvář zakrývá.

[16b]Za vidjela oni se skrivaju, oni neće da za svjetlost znaju.

Podkopávají potmě i domy, kteréž sobě ve dne znamenali; nebo nenávidí světla.

Zora im je kao sjena smrtna: kad zarudi, silan strah ih hvata.

Ale hned v jitře přichází na ně stín smrti; když jeden druhého poznati může, strachu stínu smrti okoušejí.

Prije nego svane, on već hitro bježi kloneći se puta preko vinograda. Njegova su dobra prokleta u zemlji.

Lehcí jsou na svrchku vody, zlořečené jest jmění jejich na zemi, aniž odcházejí cestou svobodnou.

K'o što vrućina i žega snijeg upija, tako i Podzemlje proždire grešnike.

Jako sucho a horko uchvacuje vody sněžné, tak hrob ty, jenž hřešili.

Zaboravilo ga krilo što ga rodi, ime se njegovo više ne spominje: poput stabla zgromljena je opačina.

Zapomíná se na něj život matky, sladne červům, nebývá více připomínán, a tak polámána bývá nepravost jako strom.

Ženu nerotkinju on je zlostavljao, udovici nije učinio dobra.

Připojuje mu neplodnou, kteráž nerodí, a vdově dobře nečiní.

Al' Onaj što snažno hvata nasilnike, ustaje, a njima sva se nada gasi.

Zachvacuje silné mocí svou; ostojí-li kdo z nich, bojí se o život svůj.

Dade mu sigurnost, i on se pouzda; okom je njegove nadzirao staze.

Dává jemu, na čemž by bezpečně spolehnouti mohl, však oči jeho šetří cest jejich.

Dignu se za kratko, a onda nestanu, ruše se i kao svi drugi istrunu, posječeni kao glave klasovima."

Bývají zvýšeni poněkud, ale hned jich není; tak jako jiní všickni sníženi, vypléněni, a jako vrškové klasů stínáni bývají.

Nije li tako? Tko će me u laž utjerat'? Tko moje riječi poništiti može?"

Zdaliž není tak? Kdo na mne dokáže klamu, a v nic obrátí řeč mou?