Job 16

A odpovídaje Job, řekl:

Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.

Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?

Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?

Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.

Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.

Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.

A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje.

Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.

Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.

Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.

Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.

Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.

Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.

Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.

Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.

Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest.

Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé.

Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.

Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.

Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.

Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.