Job 24

Hvorfor lar den Allmektige aldri sine straffetider komme? Og hvorfor får de som kjenner ham, ikke se hans dager?

Proč by od Všemohoucího neměli býti skryti časové, a ti, kteříž jej znají, neměli neviděti dnů jeho?

Folk flytter grenseskjell; de raner fe og fører det på beite.

Bezbožníť nyní mezníky přenášejí, a stádo, kteréž mocí zajali, pasou.

Farløses asen driver de bort; enkens okse tar de i pant.

Osla sirotků zajímají, v zástavě berou vola od vdovy.

Fattigfolk trenger de ut av veien; alle de saktmodige i landet må skjule sig.

Strkají nuznými s cesty, musejí se vůbec skrývati chudí na světě.

Ja, som villesler i ørkenen går de ut til sin gjerning og leter efter føde; ødemarken gir dem brød til barna.

Aj, oni jako divocí oslové na poušti, vycházejí jako ku práci své, ráno přivstávajíce k loupeži; poušť jest chléb jejich i dětí jejich.

På marken høster de den ugudeliges fôr, og i hans vingård holder de efterhøst.

Na cizím poli žnou, a z vinic bezbožníci sbírají.

Nakne overnatter de uten klær og uten dekke i kulden.

Nahé přivodí k tomu, aby nocovati musili bez roucha, nemajíce se čím přiodíti na zimě.

Av skyllregnet på fjellet blir de våte, og fordi de ikke har noget annet ly, trykker de sig inn til berget.

A přívalem v horách moknouce, nemajíce obydlí, k skále se přivinouti musejí.

Den farløse rives bort fra mors bryst, og armingens klær blir tatt som pant.

Loupí sirotky, kteříž jsou při prsích, a od chudého základ berou.

Nakne går de, uten klær, og sultne bærer de kornbånd.

Nahého opouštějí , že musí choditi bez oděvu, a ti, kteříž snášejí snopy, v hladu zůstávati.

Mellem de ugudeliges murer perser de olje; de treder vinpersene og tørster.

Ti, jenž mezi zdmi jejich olej vytlačují, a presy tlačí, žíznějí.

Fra byen lyder døendes stønn, og de hårdt sårede skriker om hjelp; men Gud enser ikke slik urett.

Lidé v městech lkají, a duše zraněných volají, Bůh pak přítrže tomu nečiní.

Andre er fiender av lyset; de kjenner ikke dets veier og holder sig ikke på dets stier.

Oniť jsou ti, kteříž odporují světlu, a neznají cest jeho, aniž chodí po stezkách jeho.

Før dag står morderen op, slår ihjel den som er arm og fattig, og om natten er han som tyven.

Na úsvitě povstávaje vražedlník, morduje chudého a nuzného, a v noci jest jako zloděj.

Horkarlens øie speider efter skumringen; han sier: Intet øie ser mig, og han dekker sitt ansikt til.

Tolikéž oko cizoložníka šetří soumraku, říkaje: Nespatříť mne žádný, a tvář zakrývá.

I mørket bryter de inn i husene, om dagen lukker de sig inne; lyset vil de ikke vite av.

Podkopávají potmě i domy, kteréž sobě ve dne znamenali; nebo nenávidí světla.

For nattens mørke er morgen for dem alle; de er velkjente med nattemørkets redsler.

Ale hned v jitře přichází na ně stín smrti; když jeden druhého poznati může, strachu stínu smrti okoušejí.

Hastig rives de med av strømmen; forbannet blir deres arvedel i landet; de ferdes ikke mere på veien til vingårdene.

Lehcí jsou na svrchku vody, zlořečené jest jmění jejich na zemi, aniž odcházejí cestou svobodnou.

Tørke og hete sluker snevann, dødsriket dem som synder.

Jako sucho a horko uchvacuje vody sněžné, tak hrob ty, jenž hřešili.

Hans mors liv glemmer ham, makken fortærer ham med lyst, ingen minnes ham mere, og ondskapen blir som et splintret tre.

Zapomíná se na něj život matky, sladne červům, nebývá více připomínán, a tak polámána bývá nepravost jako strom.

Slik går det med den som har plyndret den ufruktbare, som ikke fødte, og aldri har gjort godt mot enker.

Připojuje mu neplodnou, kteráž nerodí, a vdově dobře nečiní.

Men Gud opholder voldsmennene lenge med sin kraft; de reiser sig igjen, skjønt de mistvilte om livet.

Zachvacuje silné mocí svou; ostojí-li kdo z nich, bojí se o život svůj.

Han lar dem leve i trygghet og støtter dem; hans øine våker over deres veier.

Dává jemu, na čemž by bezpečně spolehnouti mohl, však oči jeho šetří cest jejich.

De stiger høit; en liten stund, så er de ikke mere; de segner og dør som alle andre, og som aks-toppen skjæres de av.

Bývají zvýšeni poněkud, ale hned jich není; tak jako jiní všickni sníženi, vypléněni, a jako vrškové klasů stínáni bývají.

Og er det nu ikke så, hvem gjør mig da til løgner og mitt ord til intet?

Zdaliž není tak? Kdo na mne dokáže klamu, a v nic obrátí řeč mou?