Job 24

Proč by od Všemohoucího neměli býti skryti časové, a ti, kteříž jej znají, neměli neviděti dnů jeho?

Pentruce nu păzeşte Cel Atotputernic vremurile de judecată, şi dece nu văd ceice -L cunosc zilele Lui de pedeapsă?

Bezbožníť nyní mezníky přenášejí, a stádo, kteréž mocí zajali, pasou.

Sînt unii cari mută hotarele, fură turmele, şi le pasc;

Osla sirotků zajímají, v zástavě berou vola od vdovy.

iau măgarul orfanului, iau zălog vaca văduvei;

Strkají nuznými s cesty, musejí se vůbec skrývati chudí na světě.

îmbrîncesc din drum pe cei lipsiţi, silesc pe toţi nenorociţii din ţară să se ascundă.

Aj, oni jako divocí oslové na poušti, vycházejí jako ku práci své, ráno přivstávajíce k loupeži; poušť jest chléb jejich i dětí jejich.

Şi aceştia, ca măgarii sălbatici din pustie, ies dimineaţa la lucru să caute hrană, şi în pustie trebuie să caute pînea pentru copiii lor.

Na cizím poli žnou, a z vinic bezbožníci sbírají.

Taie nutreţul care a mai rămas pe cîmp, culeg ciorchinele rămase pe urma culegătorilor în via celui nelegiuit.

Nahé přivodí k tomu, aby nocovati musili bez roucha, nemajíce se čím přiodíti na zimě.

Îi apucă noaptea în umezeală, fără îmbrăcăminte, fără învelitoare împotriva frigului.

A přívalem v horách moknouce, nemajíce obydlí, k skále se přivinouti musejí.

Îi pătrunde ploaia munţilor, şi, neavînd alt adăpost, se ghemuiesc lîngă stînci.

Loupí sirotky, kteříž jsou při prsích, a od chudého základ berou.

Aceia smulg pe orfan dela ţîţă, iau zălog tot ce are săracul.

Nahého opouštějí , že musí choditi bez oděvu, a ti, kteříž snášejí snopy, v hladu zůstávati.

Şi săracii umblă goi de tot, fără îmbrăcăminte, strîng snopii şi -s flămînzi;

Ti, jenž mezi zdmi jejich olej vytlačují, a presy tlačí, žíznějí.

în grădinile nelegiuitului ei fac untdelemn, calcă teascul, şi le este sete;

Lidé v městech lkají, a duše zraněných volají, Bůh pak přítrže tomu nečiní.

în cetăţi se aud vaietele celor ce mor, sufletul celor răniţi strigă... Şi Dumnezeu nu ia seama la aceste mişelii!

Oniť jsou ti, kteříž odporují světlu, a neznají cest jeho, aniž chodí po stezkách jeho.

Alţii sînt vrăjmaşi ai luminii, nu cunosc căile ei, nu umblă pe cărările ei.

Na úsvitě povstávaje vražedlník, morduje chudého a nuzného, a v noci jest jako zloděj.

Ucigaşul se scoală în revărsatul zorilor, ucide pe cel sărac şi lipsit, şi noaptea fură.

Tolikéž oko cizoložníka šetří soumraku, říkaje: Nespatříť mne žádný, a tvář zakrývá.

Ochiul preacurvarului pîndeşte amurgul: ,Nimeni nu mă va vedea,` zice el, şi îşi pune o măhramă pe faţă.

Podkopávají potmě i domy, kteréž sobě ve dne znamenali; nebo nenávidí světla.

Noaptea sparg casele, ziua stau închişi; se tem de lumină.

Ale hned v jitře přichází na ně stín smrti; když jeden druhého poznati může, strachu stínu smrti okoušejí.

Pentru ei, dimineaţa este umbra morţii, şi cînd o văd, simt toate spaimele morţii.

Lehcí jsou na svrchku vody, zlořečené jest jmění jejich na zemi, aniž odcházejí cestou svobodnou.

Dar nelegiuitul alunecă uşor pe faţa apelor, pe pămînt n'are decît o parte blestemată, şi niciodată n'apucă pe drumul celor vii!

Jako sucho a horko uchvacuje vody sněžné, tak hrob ty, jenž hřešili.

Cum sorb seceta şi căldura apele zăpezii, aşa înghite locuinţa morţilor pe cei ce păcătuiesc.

Zapomíná se na něj život matky, sladne červům, nebývá více připomínán, a tak polámána bývá nepravost jako strom.

Pîntecele mamei îl uită, viermii se ospătează cu el, nimeni nu-şi mai aduce aminte de el! Nelegiuitul este sfărîmat ca un copac,

Připojuje mu neplodnou, kteráž nerodí, a vdově dobře nečiní.

el, care pradă pe femeia stearpă şi fără copii, el care nu face nici un bine văduvei!...

Zachvacuje silné mocí svou; ostojí-li kdo z nich, bojí se o život svůj.

Şi totuş, Dumnezeu prin puterea Lui lungeşte zilele celor sîlnici, şi iată -i în picioare cînd nu mai trăgeau nădejde de viaţă;

Dává jemu, na čemž by bezpečně spolehnouti mohl, však oči jeho šetří cest jejich.

El le dă linişte şi încredere, are privirile îndreptate spre căile lor.

Bývají zvýšeni poněkud, ale hned jich není; tak jako jiní všickni sníženi, vypléněni, a jako vrškové klasů stínáni bývají.

S'au ridicat; şi într'o clipă nu mai sînt, cad, mor ca toţi oamenii, sînt tăiaţi ca spicele coapte.

Zdaliž není tak? Kdo na mne dokáže klamu, a v nic obrátí řeč mou?

Nu este aşa? Cine mă va dovedi de minciună, cine-mi va nimici cuvintele mele?``