Job 10

Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.

Min Sjæl er led ved mit Liv, frit Løb vil jeg give min Klage over ham, i min bitre Sjælenød vil jeg tale,

Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?

sige til Gud: Fordøm mig dog ikke, lad mig vide, hvorfor du tvister med mig!

Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?

Gavner det dig at øve Vold, at forkaste det Værk, dine Hænder danned, men smile til gudløses Råd?

Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?

Har du da kødets Øjne, ser du, som Mennesker ser,

Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,

er dine Dage som Menneskets Dage, er dine År som Mandens Dage,

Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?

siden du søger efter min Brøde, leder efter min Synd,

Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.

endskønt du ved, jeg ikke er skyldig; men af din Hånd er der ingen Redning!

Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.

Dine Hænder gjorde og danned mig først, så skifter du Sind og gør mig til intet!

Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.

Kom i Hu, at du dannede mig som Ler, og til Støv vil du atter gøre mig!

Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?

Mon du ikke hældte mig ud som Mælk og lod mig skørne som Ost,

Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.

iklædte mig Hud og kød og fletted mig sammen med Ben og Sener?

Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.

Du gav mig Liv og Livskraft, din Omhu vogted min Ånd

Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.

og så gemte du dog i dit Hjerte på dette, jeg skønner, dit Øjemed var:

Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.

Synded jeg, vogted du på mig og tilgav ikke min Brøde.

Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,

Fald jeg forbrød mig, da ve mig! Var jeg retfærdig, jeg skulde dog ikke løfte mit Hoved, men mættes med Skændsel, kvæges med Nød.

Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.

Knejsed jeg, jog du mig som en Løve, handlede atter ufatteligt med mig;

Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.

nye Vidner førte du mod mig, øged din Uvilje mod mig, opbød atter en Hær imod mig!

Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,

Hvi drog du mig da af Moders Liv? Jeg burde have udåndet, uset af alle;

A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.

jeg burde have været som aldrig født, været ført til Graven fra Moders Skød.

Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,

Er ej mine Livsdage få? Så slip mig, at jeg kan kvæges lidt,

Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,

før jeg for evigt går bort til Mørkets og Mulmets Land,

Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.

Landet med bælgmørkt Mulm, med Mørke og uden Orden, hvor Lyset selv er som Mørket."