Job 11

A odpovídaje Zofar Naamatský, řekl:

Naamalı Sofar şöyle yanıtladı:

Zdaliž k mnohým slovům nemá odpovědíno býti? Aneb zdali člověk mnohomluvný práv zůstane?

“Bunca söz yanıtsız mı kalsın? Çok konuşan haklı mı sayılsın?

Žváním svým lidi zaměstknáváš, a posmíváš se, aniž jest, kdo by tě zahanbil.

Saçmalıkların karşısında sussun mu insanlar? Sen alay edince kimse seni utandırmasın mı?

Nebo jsi řekl: Čisté jest učení mé, a čist jsem, ó Bože, před očima tvýma.

Tanrı’ya, ‘İnancım arıdır’ diyorsun, ‘Senin gözünde temizim.’

Ješto, ó kdyby Bůh mluvil, a otevřel rty své proti tobě,

Ama keşke Tanrı konuşsa, Sana karşı ağzını açsa da,

Aťby oznámil tajemství moudrosti, že dvakrát většího trestání zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou.

Bilgeliğin sırlarını bildirse! Çünkü bilgelik çok yönlüdür. Bil ki, Tanrı günahlarından bazılarını unuttu bile.

Zdaliž ty stižitelnosti Boží dosáhneš, aneb dokonalost Všemohoucího vystihneš?

“Tanrı’nın derin sırlarını anlayabilir misin? Her Şeye Gücü Yeten’in sınırlarına ulaşabilir misin?

Vyšší jest nebes, což učiníš? Hlubší než peklo, jakž porozumíš?

Onlar gökler kadar yüksektir, ne yapabilirsin? Ölüler diyarından derindir, nasıl anlayabilirsin?

Delší jest míra její než země, a širší než moře.

Ölçüleri yeryüzünden uzun, Denizden geniştir.

Bude-li pléniti neb zavírati aneb ssužovati, kdo se na něj bude domlouvati?

“Gelip seni hapsetse, mahkemeye çağırsa, Kim O’na engel olabilir?

Poněvadž zná lidskou marnost, a vidí nepravost, což by tomu rozuměti neměl?

Çünkü O yalancıları tanır, Kötülüğü görür de dikkate almaz mı?

Tak aby muž nesmyslný nabyl rozumu, ačkoli člověk jest jako hřebec z divokého osla zplozený.

Ne zaman yaban eşeği insan doğurursa, Aptal da o zaman sağduyulu olur.

Jestliže ty nastrojíš srdce své, a ruce své k němu vztáhneš;

“O’na yüreğini adar, Ellerini açarsan,

Byla-li by nepravost v ruce tvé, vzdal ji od sebe, aniž dopouštěj bydliti v staních svých nešlechetnosti:

İşlediğin günahı kendinden uzaklaştırır, Çadırında haksızlığa yer vermezsen,

Tedy jistě pozdvihneš tváři své z poškvrny, a budeš nepohnutý, aniž se báti budeš.

Utanmadan başını kaldırır, Sağlam ve korkusuz olabilirsin.

Nebo se na těžkost zapomeneš, na niž jako na vody, kteréž pominuly, zpomínati budeš.

Sıkıntılarını unutur, Akıp gitmiş sular gibi anarsın onları.

K tomu nad poledne jasný nastaneť čas; zatmíš-li se pak, jitru podobný budeš.

Yaşamın öğlen güneşinden daha parlak olur, Karanlık sabaha döner.

Budeš i mysli doufanlivé, maje naději; stánek roztáhneš, i bezpečně spáti budeš.

Güven duyarsın, çünkü umudun olur, Çevrene bakıp güvenlik içinde yatarsın.

A tak v pokoji budeš, aniž tě kdo předěsí, a mnozí tváři tvé kořiti se budou.

Uzanırsın, korkutan olmaz, Birçokları senden lütuf diler.

Oči pak bezbožných zkaženy budou, a utíkání jim zhyne; nadto naděje jejich bude jako dchnutí člověka.

Ama kötülerin gözlerinin feri sönecek, Kaçacak yer bulamayacaklar, Tek umutları son soluklarını vermek olacak.”