Job 10

Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.

“Yaşamımdan usandım, Özgürce yakınacak, İçimdeki acıyla konuşacağım.

Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?

Tanrı’ya: Beni suçlama diyeceğim, Ama söyle, niçin benimle çekişiyorsun.

Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?

Hoşuna mı gidiyor gaddarlık etmek, Kendi ellerinin emeğini reddedip Kötülerin tasarılarını onaylamak?

Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?

Sende insan gözü mü var? İnsanın gördüğü gibi mi görüyorsun?

Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,

Günlerin ölümlü birinin günleri gibi, Yılların insanın yılları gibi mi ki,

Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?

Suçumu arıyor, Günahımı araştırıyorsun?

Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.

Kötü olmadığımı, Senin elinden beni kimsenin kurtaramayacağını biliyorsun.

Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.

“Senin ellerin bana biçim verdi, beni yarattı, Şimdi dönüp beni yok mu edeceksin?

Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.

Lütfen anımsa, balçık gibi bana sen biçim verdin, Beni yine toprağa mı döndüreceksin?

Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?

Beni süt gibi dökmedin mi, Peynir gibi katılaştırmadın mı?

Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.

Bana et ve deri giydirdin, Beni kemiklerle, sinirlerle ördün.

Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.

Bana yaşam verdin, sevgi gösterdin, İlgin ruhumu korudu.

Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.

“Ama bunları yüreğinde gizledin, Biliyorum aklındakini:

Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.

Günah işleseydim, beni gözlerdin, Suçumu cezasız bırakmazdın.

Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,

Suçluysam, vay başıma! Suçsuzken bile başımı kaldıramıyorum, Çünkü utanç doluyum, çaresizim.

Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.

Başımı kaldırsam, aslan gibi beni avlar, Şaşılası gücünü yine gösterirsin üstümde.

Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.

Bana karşı yeni tanıklar çıkarır, Öfkeni artırırsın. Orduların dalga dalga üzerime geliyor.

Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,

“Niçin doğmama izin verdin? Keşke ölseydim, hiçbir göz beni görmeden!

A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.

Hiç var olmamış olurdum, Rahimden mezara taşınırdım.

Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,

Birkaç günlük ömrüm kalmadı mı? Beni rahat bırak da biraz yüzüm gülsün;

Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,

Dönüşü olmayan yere gitmeden önce, Karanlık ve ölüm gölgesi diyarına,

Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.

Zifiri karanlık diyarına, Ölüm gölgesi, kargaşa diyarına, Aydınlığın karanlığı andırdığı yere.”