Job 14

Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

L’uomo, nato di donna, vive pochi giorni, e sazio d’affanni.

Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

Spunta come un fiore, poi è reciso; fugge come un’ombra, e non dura.

A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

E sopra un essere così, tu tieni gli occhi aperti! e mi fai comparir teco in giudizio!

Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

Chi può trarre una cosa pura da una impura? Nessuno.

Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

Giacché i suoi giorni son fissati, e il numero de’ suoi mesi dipende da te, e tu gli hai posto un termine ch’egli non può varcare,

Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

storna da lui lo sguardo, sì ch’egli abbia un po’ di requie, e possa godere come un operaio la fine della sua giornata.

O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

Per l’albero, almeno c’è speranza; se è tagliato, rigermoglia e continua a metter rampolli.

By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

Quando la sua radice è invecchiata sotto terra, e il suo tronco muore nel suolo,

Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

a sentir l’acqua, rinverdisce e mette rami come una pianta nuova.

Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

Ma l’uomo muore e perde ogni forza; il mortale spira e… dov’è egli?

Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

Le acque del lago se ne vanno, il fiume vien meno e si prosciuga;

Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

così l’uomo giace, e non risorge più; finché non vi sian più cieli, ei non si risveglierà né sarà più destato dal suo sonno.

Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.

Oh, volessi tu nascondermi nel soggiorno de’ morti, tenermi occulto finché l’ira tua sia passata, fissarmi un termine, e poi ricordarti di me!…

Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

Se l’uomo, dopo morto, potesse ritornare in vita, aspetterei tutti i giorni della mia fazione, finché giungesse l’ora del mio cambio;

Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

tu mi chiameresti e io risponderei, tu brameresti rivedere l’opera delle tue mani.

Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

Ma ora tu conti i miei passi, tu osservi i miei peccati;

Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

le mie trasgressioni sono sigillate in un sacco, e alle mie iniquità, altre ne aggiungi.

Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

La montagna frana e scompare, la rupe e divelta dal suo luogo,

Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

le acque rodono la pietra, le loro inondazioni trascinan via la terra: così tu distruggi la speranza dell’uomo.

Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

Tu lo sopraffai una volta per sempre, ed egli se ne va; gli muti il sembiante, e lo mandi via.

Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

Se i suoi figliuoli salgono in onore, egli lo ignora; se vengono in dispregio, ei non lo vede;

Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

questo solo sente: che il suo corpo soffre, che l’anima sua è in lutto".