Job 14

Човекът, роден от жена, е краткотраен и пълен със смущение.

Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

Пониква като цвете и се покосява; бяга като сянка и не устоява.

Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

И върху такъв ли отваряш очите Си и ме довеждаш на съд със Себе Си?

A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

Кой може да извади чисто от нечисто? Никой!

Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

Тъй като дните му определени са, числото на месеците му при Теб е, поставил си му граници, които той не може да премине —

Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

отвърни от него поглед, за да си почине, докато завърши деня си като наемник.

Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

Защото за дървото има надежда — ако се отсече, отново ще поникне, издънките му няма да престанат.

O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

И коренът му ако остарее във земята и пънът му ако умре в пръстта,

By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

от дъха на водата пак ще покара и ще пусне клончета като новопосадено.

Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

Но човек умира и прехожда; човек издъхва, и къде е?

Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

Както водата изчезва от морето и реката пресъхва и се изсушава,

Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

така човек ляга и не става. Докато небесата не престанат, те няма да се събудят и няма да станат от съня си.

Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

О, да би ме скрил в Шеол, да би ме укрил, докато се отвърне гневът Ти, да би ми определил срок и тогава да би си спомнил за мен!

Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.

Ако човек умре, ще оживее ли? През всичките дни на воюването си ще чакам, докато дойде смяната ми.

Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

Ти ще извикаш и аз ще Ти отговоря; ще пожелаеш делото на ръцете Си.

Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

Защото сега броиш стъпките ми. Не бдиш ли над греха ми?

Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

Престъплението ми е запечатано в торба и Ти пришиваш върху беззаконието ми.

Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

Но планината падайки се разрушава и скалата от мястото си се помества;

Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

води изтриват камъните, пороите им отмиват пръстта на земята; и Ти унищожаваш надеждата на човека.

Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

Ти му надвиваш завинаги и той преминава; променяш лицето му и го отпращаш.

Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

Синовете му достигат до почит, но той не знае; унижават се, но той не разбира за тях.

Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

Само тялото му в него ще боли и душата му във него ще скърби.

Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.