Job 14

Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.

Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.